ITS OnRobot Schunk

Uplynulo 50 let přímého účinku unijního práva pro občany a podniky

Letošní rok je rokem výročí zásadního vstupu unijního práva do vnitrostátního práva členských států Evropské unie. Od vyhlášení rozsudku Van Gend & Loos v roce 1963 se totiž mohou jednotlivci přímo dovolávat unijního práva před vnitrostátními orgány a soudy.

 

Dne 5. února 1963 vyhlásil tehdejší Evropský soudní dvůr (dnes Soudní dvůr EU) rozsudek Van Gend & Loos (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963, Van Gend & Loos v. Nederlandse administratie der belastingen), v němž rozhodl o bezprostřední použitelnosti a bezprostředním účinku primárního práva ES (dnes EU), a sice v odpovědi na předběžnou otázku položenou nizozemským soudním orgánem Tariefcommissie.
 
Evropský soudní dvůr měl konkrétně rozhodnout spor mezi nizozemskou dopravní společností Van Gend & Loos a nizozemskou daňovou správou (Nederlandse administratie der belastingen) ohledně cla, jež měl tento podnik uhradit z dovozu zboží z Německa do Nizozemska. Společnost Van Gend & Loos tvrdila, že použitá celní sazba je v rozporu s pravidlem Smlouvy o EHS zakazujícím členským státům zvyšovat clo ve vzájemných obchodních vztazích. Daňová správa se naproti tomu domnívala, že se uvedený podnik nemůže tohoto pravidla dovolávat, protože toto pravidlo zakládá povinnost pouze vůči ostatním členským státům.

Konkrétně Van Gend & Loos, jako největší nizozemská speditérská společnost, dovážela mj. formaldehyd. Celní sazba na tuto látku v r. 1958 (ke dni nabytí účinnosti Smlouvy o EHS – SEHS) byla 3 %. V roce 1960 však vzrostla na 8 %, což společnost považovala za rozpor z čl. 12 SEHS („členské státy se mezi sebou vyhnou zavádění nových dovozních nebo vývozních cel nebo dávek s rovnocenným účinkem či zvyšování těch, která uplatňují ve svých vzájemných obchodních vztazích“). Vedla o to spor s Nizozemskou daňovou správou, která jej však přerušila a předložila ESD předběžnou otázku, zda „čl. 12 má vnitřní účinek“.

Ve svém rozsudku formuloval Evropský soudní dvůr jednu ze základních zásad práva Evropské unie: zásadu přímého účinku. Podle této zásady nezakládá unijní právo pouze vzájemné povinnosti mezi členskými státy, ale také bezprostřední účinky ve prospěch občanů a podniků tím, že jim přiznává individuální práva, která musí vnitrostátní orgány a soudy chránit. Jinými slovy – ESD zavedl teorii bezprostřední použitelnosti (zatím jen primárního práva) a bezprostředního účinku – jednotlivci se mohou dovolat takových ustanovení práva ES, která (pokud by byla státem řádně implementována) by vylepšila jejich právní postavení; dovolat se těchto ustanovení může jednotlivec i přesto, že není jejich adresátem, a to za podmínky jasnosti a bezpodmínečnosti takovéhoto ustanovení, bez nutnosti jejich konkretizace prováděcím aktem.

Při posuzování vnitřního účinku ustanovení SEHS je však dle ESD třeba vždy brát ohled na jeho ducha, text a další okolnosti. Evropská společenství tím tehdy fakticky potvrdila, že vytvořila nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy dobrovolně omezily (byť jen ve vymezených oblastech) svoji suverenitu.

Subjekty ES však nejsou jen členské státy, ale rovněž i jejich občané. Vlastní omezení celních poplatků a dávek s rovnocenným účinkem je tak jednou z nejpodstatnějších podmínek fungování celní unie a tedy důležitým pravidlem ES. Jeho podstata spočívá ve zdržení se státu ke zvyšování cel. Je to povinnost uložená státům, jejími beneficienty však jsou příslušníci těchto států.

Rozhodnutí ESD z roku 1963 je dnes jedním ze základních pilířů výkladu práva EU a jeho účinku na státy i jednotlivce. Současně je zdrojem soudní ochrany před Soudním dvorem EU i Tribunálem.

 
Publikováno: 9. 8. 2013 | Počet zobrazení: 1858 článek mě zaujal 338
Zaujal Vás tento článek?
Ano