asseco Aimtec murr

Obranný průmysl vystupuje ze stínu, ale ne bez problémů

Českým zbrojovkám, které se přestaví na mezinárodním veletrhu IDET v Brně, se v posledních letech začíná opět dařit, i když obor jako takový se v Evropě potýká s řadou problémů, které vynesl do popředí konflikt na Ukrajině, konstatuje prezident Asociace obranného průmyslu ČR Jiří Hynek.

 

Poslední vývoj vynesl problematiku zbrojní výroby opět do popředí. Nahrává zvýšenému zájmu o její produkci současná doba?
Tak jednoduché to rozhodně není. Poté, co vypukl konflikt na Ukrajině, kdy se dalo očekávat, že se přístup k obrannému průmyslu změní, se naopak vyhrotil jeden z hlavních problémů, jako kdyby některé evropské instituce ani nevěděly, co to obnáší a že obranný průmysl prostě potřebujeme. Podle taxonomie EU je obranný průmysl v kategorii sociálně neudržitelných odvětví a patří do stejné skupiny jako třeba tabákový nebo hazardní průmysl. Přitom ty samé orgány paradoxně požadují nyní po obranném průmyslu, aby zvýšil výrobu munice pro Ukrajinu! A Evropská komise zřizuje Obranný fond, aby zvýšil technologickou úroveň obranného průmyslu v Evropě. To je naprosto absurdní až schizofrenní.
Prakticky to samé se týká i bank. Řada z nich v rámci svých interních etických předpisů a kodexů neposkytuje zbrojovkám ani základní služby, dokonce jim kvůli tomu ani nejsou ochotny zřídit účet. Takže obranný průmysl je odkázán sám na sebe, o úvěrech si můžeme nechat jen zdát. Jenže jedna ze základních věcí, které od bank potřebujeme, jsou jejich garance, když se chceme zúčastnit mezinárodních tendrů, protože bez nich to není možné. Naštěstí ještě existuje Česká exportní banka, která tyto komerční banky supluje.
Stalo se nám třeba, že významná spediční společnost odmítla dopravit na veletrh do Abú Dhabí nákladní automobil Tatra 8x8 s tím, že jejich nový etický kodex zakazuje přepravu vojenského materiálu. Takže prakticky rok po vypuknutí války ještě přežívá utopistická koncepce, že všude bude mír, naprosto odtržená od reality současného světa.

Přitom právě vojenský průmysl je často motorem významných inovací, v nichž Evropa teď začíná ze své kdysi významné pozice zaostávat, vznikla tam spousta řešení, která se pak uplatnila i v civilní sféře. Takže není asi moc rozumné ho potlačovat…
Nejen že to není rozumné, ale doslova sebezničující. Stačí se podívat, jak jsou na tom evropské země NATO z hlediska své obranyschopnosti. Žádná z nich nemá dnes munici na 30 dnů vedení boje, což je jedna z klíčových zásad. Jejich obranný průmysl přitom nemá možnost přejít rychle z civilního režimu na nějakou formu válečné výroby, zatímco pro méně demokratické země to problém nepředstavuje – autokracie a diktatura má mnohem snazší schopnost to provést hned, což je u nás naopak na léta diskuzí. A tak jsme dnes odkázáni na dovozy.
Abychom byli soběstační, bude to vyžadovat obnovu hutního i chemického průmyslu. Protože jestli chce Evropa vyrábět více munice, musí si zajistit střelný prach, na který je potřeba nitrocelulóza a pro její výrobu je zase spousty chemikálií. Na druhé straně munice vyžaduje i kovové slitiny, což vede zpět k hutní výrobě. To vše jsme – protože to nevyhovuje našim ekologickým ambicím – v Evropě úspěšně potlačili a výroba základních surovin se vyhnala do Asie. I kdybychom tu postavili úplně novou muniční továrnu, tak nebude mít z čeho vyrábět. V celé Evropě existují pouhé tři nitrocelulózky, a třeba Francie, jedna z vojenských velmocí, nemá vůbec vlastního výrobce malorážové munice, tu musí do pušek a kulometů dovážet. Dříve měly státy výrobu produktů považovaných za strategickou záležitost pod kontrolou, ale vidina přátelské „sdílené“ Evropy tuto éru ukončila.
A do hry vstupují i další faktory, ostatně narazili jsme na to už v časech covidu, když začínají docházet kritické suroviny, komponenty či materiál – bez ohledu na spojenectví si každý stát hájí primárně své vlastní zájmy. Takže Německo označilo některé produkty (třeba hliníkový prášek), kterými nás do té doby běžně zásobovalo, jako strategické a přestali je dodávat. Museli jsme shánět alternativní dodavatele. Obranný průmysl nemá lehké podmínky, navíc se musí přizpůsobit změněné situaci ve velmi krátké době, což je obtížné.

Nevzala ho EU na milost ani po vypuknutí války na Ukrajině?
Akcie zbrojařských firem šly vzhůru, práce je spousta, zakázky se hrnou z celého světa, ale setrvačnost bank je stále stejná: Zbraně jsou něco prašivého, a s tím nechtějí nic mít.
Možná naivně jsem si představoval, že evropský průmysl, když se válčí v našem sousedství, získá výjimku z dosavadních předpisů, regulací a vyhlášek, třeba se dočká i nějaké státní nebo evropské subvence, aby se podařilo zřídit potřebné výrobní kapacity a zvýšit požadovanou výrobu. Nestalo se vůbec nic. V legislativě pro zbrojní výrobu, která má velmi přísné podmínky, se nic nezměnilo. Naopak ještě asi nějaké problémy přibydou.
Připravuje se třeba nová směrnice o náležité péči, kdy výrobce musí garantovat, že jeho dodavatelé v celém subdodavatelském řetězci budou dodržovat lidská práva, zelenou politiku udržitelnosti apod. Když se na to podívám z pohledu zbrojního průmyslu, tak abychom se pokusili vyhovět požadavkům Unie na zvýšení výroby, musíme shánět materiál, kde se dá po celém světě. Kdo nám dodá ocel, hliník, potřebné slitiny, zmíněnou nitrocelulózu atd. A po čínském výrobci, který to, co my zoufale potřebujeme, má a může dodat kamkoli po světě, budeme vymáhat přípis a potvrzení, že dodržuje lidská práva? Vždyť je to úplně absurdní! Okamžitě se s námi přestane bavit. Což je jen další příklad sebezničujících kroků současné Evropy. Pravděpodobně povede k tomu, že investoři své továrny postupně z Evropy odstřihnou včetně zbrojovek. Budou prostě vyrábět jinde, kde nemusí čelit podobným věcem a mají příznivější podmínky.

Jak se vede českým zbrojařům ve světě? Na nedávném veletrhu IDEX v Abú Dhabí vypadala prezentace celkem úspěšně.
Určitě jsme se neztratili. V Abú Dhabí vystavovalo zhruba 1350 firem, z čehož ČR zastupovaly téměř tři desítky. V řadě věcí jsme srovnatelní se světem, nemáme se za co stydět. Ale abychom zůstali nohama na zemi: Když slyším některé politiky, jak budeme zase vyrábět zbraně, jako za první republiky (to ČSR pokrývala až desetinu), dnes z hlediska globální produkce vyrábíme 0,2 %. Máme ale produkty, které jsou velice žádané, například firma SpaceNow, která začínala jako start-up, získala velmi prestižní ocenění inovátora. Zabývá se softwarem, který na bázi AI umí velmi rychle a efektivně analyzovat v reálném čase statisíce satelitních snímků a vyhodnotit, kde se něco děje. Předvedli jsme tam i 3D tisk z betonu. Firma, která jej prezentovala a vytiskla pro Ukrajinu zdarma dva checkpointy pro ochranu hraničních kontrol, představila i projekt, jak by tuto technologii bylo možné využít třeba pro rychlou obnovu základní infrastruktury.

Jaké hlavní trendy v oboru jste tam zaznamenal?
Nepřehlédnutelné byly bezosádkové systémy, které tvořily snad polovinu exponátů. Hlavně bezpilotní prostředky a v protikladu k nim i hackerská soutěž, jak tyto prostředky ovládnout, a naopak, jak zajistit, aby nepřátelské převzetí kontroly nebylo možné. Vše směřuje do elektronického boje a jsem přesvědčen, že to bude i trend dalších 10 let. Bude se posouvat od bezpilotních prostředků k bezosádkovým systémům všeho druhu, jako jsou např. bezosádkové dělostřelecké systémy, tanky, plavidla – od taktických až po velké strategické, což dává smysl. Pro vojáky je mnohem bezpečnější, když je zařízení naváděno z dálky a poté co vystřelí, se pokusí rychle přemístit zpátky. I pokud přijde rychlá odvetná palba, zničí tak možná techniku, ale neohrozí posádku, protože vycvičit zkušeného dělostřelce, pilota nebo tankistu je časově i finančně velmi náročné. I válka je ekonomika a jsem přesvědčen, že ochrana vojáka bude čím dál významnější, i když jednotky v zákopech budou samozřejmě bohužel bojovat dál, ale i ony získají různá vylepšení.
V případě bezosádkové zbraně operátor pracuje v komfortnějším prostředí bez přímého ohrožení a má mnohem více času pro rozvahu. A válka vývoj takovýchto „chytrých“ či možná i autonomních zbraní určitě urychlí. Ukrajinský konflikt je velkou školou, například u příliš různorodých systémů drhne logistika či zásobování municí i náhradními díly, chybí vycvičený servisní personál, který je pro moderní techniku už nutný. Nejde už zdaleka jen o výcvik posádek, musí být komplexně zvládnutý celý systém včetně podpůrné logistiky.

Má český obranný průmysl dnes lepší pozici třeba díky tomu, že podstatnou část tvoří firmy sdružené ve skupině CSG a mohou tak lépe kooperovat?
CSG je jednoznačně největší domácí zbrojařská firma nejen v ČR, ale i na Slovensku, nyní už i s výrazným mezinárodním přesahem investuje, rozvíjí se a prosperuje. Jenže i ona je částečně závislá na importu. Když si nechávám dělat u různých produktů rozpad materiálu, vždy se najde něco, co závisí na dovozu – zpravidla asijském. Ve stejné situaci je dnes celá Evropa, a nejde jen o zbraně, obdobné je to třeba u léků. Kdyby si veškerý průmysl udělal rozpad svých výrobků až na úroveň základních vstupních materiálů, dojde ke stejnému závěru. Dnes už prakticky nenajdeme technický produkt, který by byl čistě evropské provenience.
Potýkáme se s absurdní situací. Na jedné straně je po nás požadováno zvýšení dodávek výzbroje a munice pro Ukrajinu, zároveň nám úřady blokují nákup klíčových složek pro ně z Číny. Zabijáky evropského průmyslu do extrému dohnaly zelená politika a honba za nižší cenou, které se teď vracejí jako bumerang. Evropský výrobce nikdy nebude moci konkurovat Číně, jsou tu vysoké sociální náklady, relativně vysoké důchody, ale i přísné předpisy pro bezpečnost práce. Podobné věci v Asii nejsou a je tam bohužel i zaměstnávání dětí, proto u nás práce nikdy nebude levná jako tam. Můžeme se sice soustředit na vyšší kvalitu, kde je požadována, jenže i Čína v tomto směru vykázala výrazný pokrok a kvalitativně nás mnohde dohnala.
Zatímco Evropa se vrhá hlavně na humanitní a sociální vědy, v technologiích si základní a materiálový výzkum už výrazně dokázala podmanit asijská konkurence, každý čtvrtý nebo pátý vědec v oblasti základního výzkumu je Číňan. Současná energetická krize nám navíc omezí prodeje na třetích trzích, protože evropští výrobci budou muset zdražit, ale čínští a američtí nikoli.

Českým zbrojovkám se ale podařilo i několik významných zahraničních akvizic…
Ano, jsou to hlavně investice CSG. Například ve Španělsku firma převzala muniční továrnu FMG, v Itálii zbrojovku Fiocchi a předtím další v Srbsku, v USA zase Česká zbrojovka koupila firmu Colt. Akvizic bylo v poslední době relativně dost, často šlo o významné podniky, což ukazuje, že český obranný průmysl nabírá na síle.
Ale návrat na trhy, které jsme v 90. letech opustili, už je nereálný, ty jsme prostě ztratili, což postihlo hlavně Slovensko, kam po poslední válce směřovaly největší investice do těžké techniky. Někam jsme se nicméně aspoň částečně vrátili a některé vazby obnovili. Snažíme se ale oslovit i nové zákazníky.
A myslím, že se to daří. Ještě před konfliktem na Ukrajině se náš export za posledních 15 let zdesetinásobil a nová statistika možná opět ukáže až dvojnásobný růst vývozu za loňský rok ve srovnání s předchozím. Takže to by z pohledu posledních let zdvihlo v celkovém hodnocení růstu našeho exportu až na dvacetinásobek. A to je velmi slušná bilance, dokazující „zmrtvýchvstání“ českého obranného průmyslu.
Úžasné je, že je to zásluha samotných firem, nikoli nějaké unijní pobídky nebo proexportní státní podpory.

V kterých oblastech jsme dobří a máme největší šance?
Dobří jsme hlavně tam, kde je nějaký produkt s vysokou přidanou hodnotou nebo podílem výzkumné a vývojové práce. Jako vlajkovou loď českého obranného průmyslu proto často uvádím pasivní sledovací systémy, kde jsme skutečnou špičkou. Jde o zařízení pardubické firmy ERA, které nevysílá žádné signály, takže není zjistitelné, přesto umí odhalit letoun stejně jako radar. Ale úspěšné jsou i některé pozoruhodné start-upové projekty, zejména softwaroví vývojáři.
Na vysoké úrovni je u nás i letecký průmysl. Leccos umíme i v segmentu nyní populárních bezpilotních strojů, jako třeba výrobce bezpilotních letounů Primoco se svými drony střední velikosti, pak je tu Aero Vodochody, které vytvořilo cvičný proudový stroj nové generace. I samotná ČR je pořád jednou z elitní necelé desítky zemí na světě, schopných navrhnout, vyvinout a vyrobit vlastní letoun.
Kosmický a letecký průmysl je ostatně specifickou kategorií. V Evropě existuje asociace ASD, což je zkratka pro Asociaci evropského kosmického, leteckého a obranného průmyslu, a právě tam je jasně deklarováno, co je nejvíce hi-tech průmyslovým segmentem. Je to prestižní klub na vrcholu industriální pyramidy, kde jeden zaměstnanec v této branži generuje práci pro tři až čtyři jiné u subdodavatelů a může tak zajistit práci pro spoustu dalších firem. V našem oboru je to podobné. V obranném průmyslu dnes zaměstnáváme na 20 tisíc lidí a děláme práci pro 80 tisíc dalších, kteří jsou spojeni s prací související s obranným průmyslem.
Z klasické techniky se podařila třeba dodávka raketometů Vampire do Indonésie, Česká zbrojovka vyrábí špičkové ruční palné zbraně, Tatra z koncernu CSG žádané výkonné a vysoce verzatilní nákladní vozy v nejrůznějších konfiguracích. A když se někomu zdá, že naše produkce není tak sofistikovaná, jako technika, kterou opěvují média, tak říkám, že vyrábíme hlavně to, co chce zákazník. Ne každý voják na světě je vysokoškolsky vzdělaný specialista a zbrani musí rozumět, aby ji mohl dokonale ovládat. Mnohdy je poměrně jednoduchá zbraň účinnější než supersofistikovaný komplikovaný systém. Ale dokážeme vyrobit obojí, protože jsou rozdíly i mezi zákazníky – Afrika nebo Asie má zájem o jiný typ techniky než západní armády.

Jak se český obranný průmysl vypořádává s nedostatkem kvalifikovaných lidí, může je zastoupit automatizace?
Na to, aby byla v Evropě zajištěna budoucnost průmyslu v horizontu 20 až 30 let, se musí radikálně změnit školství. Konstruovat vyžaduje myslet, rozvíjet kreativitu na základě znalosti matematiky a fyzikálních zákonů, což znamená zvýšit náročnost, tedy přesně opačný trend, než jakého jsme dnes svědky, kdy jsme například matematiku z maturitního základu vypustili, aby studenti nebyli příliš přetěžováni.
Oprášit a preferovat technické a přírodovědné vzdělání, umožnit i jejich synergii a kombinaci. Pro potřeby obranného průmyslu to je ještě těžší, protože podléhá jiným, přísnějším kritériím. Takže zatímco u civilní produkce stačí obvykle běžně kvalifikovaní pracovníci a namátková kontrola, tady musí být stoprocentní, absolutní kvalita, a na zaměstnance a jejich práci spolehnutí.
Hodně závisí na konkrétním oboru, ale obecně nejsme velkosériová výroba jako v subdodavatelském průmyslu, kde je spousta jednoduchých operací, takže i uplatnění automatizace je v našem případě často komplikovanější, tudíž pořád dost závisí na schopnostech lidí a jejich kvalifikaci a šikovnosti. Robotem lze automatizovat jednoduché práce na lince, ale ne tvůrčí práce, které je u nás hodně. Nedokážu si zatím představit robota, který bude dělat zástavbu radiostanic nebo různých specializovaných modulů do vozidla, kde je omezený prostor a potřeba přizpůsobit zařízení systému. Tam musí vše někdo navrhnout, přesně rozkreslit a poté příslušný komplet namontovat a oživit k otestování. A u všeho je potřeba přemýšlet a tady roboty moc šancí oproti vyškolenému pracovníkovi nemají.
Automatizace může pomoci něco ušetřit, stejně tak je prostor v obranném průmyslu pro umělou inteligenci a její technologie poměrně velký, ale ne v oblasti výroby.

Josef Vališka
Foto: AOBP

 
Publikováno: 23. 6. 2023 | Počet zobrazení: 617 článek mě zaujal 81
Zaujal Vás tento článek?
Ano