Evropská právní úprava o vysílání zaměstnanců
V červenci loňského roku byla v Úředním věstníku EU publikována nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb.
Hlavním cílem je nastavení rovnováhy mezi potřebou podporovat volný pohyb služeb a potřebou chránit práva vyslaných pracovníků. Členské státy by ji měly zapracovat do svých předpisů do konce července roku 2020, takže mají ještě rok na to připravit se na změny, které přináší.
Zatímco nyní se vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb odměňování vyslaných pracovníků řídí v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES pravidly pro minimální odměny (minimum rates of pay) platnými v hostitelském státě, nově se bude řídit pravidly pro odměňování (remuneration), což se projeví zejména v rozšíření okruhu složek mzdy, na něž má vyslaný pracovník nárok. Vymezení pojmu „minimální odměny” je ponecháno na členských státech a může vedle samotné minimální mzdy zahrnovat další příplatky, které právo hostitelského státu považuje za „minimální”. Nová směrnice stanoví, že okruh příplatků aplikovaných na vyslané pracovníky musí zahrnovat všechny složky/příplatky, které se vyskytují v právu hostitelského státu a jejichž vyplácení, je mandatorní (povinné).
Revize současné směrnice o vysílání pracovníků tedy nezavádí princip „stejnou mzdu za stejnou práci na stejném místě”, či požadavek srovnání mezd vyslaných a místních pracovníků na stejnou úroveň, ale bude v principu stále předepisovat pouze minimální výši odměny vyslaného pracovníka.
Revidující směrnice pak ještě obsahuje vyjasnění způsobu kalkulace a porovnání odměny, kde se výslovně uvádí, že při porovnávání odměny vyplácené vyslanému pracovníkovi a odměny, která mu náleží podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí hostitelského členského státu, by měla být brána v úvahu hrubá výše odměny. Namísto jednotlivých složek odměny, které jsou podle této směrnice považovány za povinné, by se tak měla porovnávat celková hrubá výše odměny. K provádění inspekcí a kontrol je však nezbytné, aby složky odměny mohly být dostatečně podrobně identifikovány podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí členského státu, který pracovníka vyslal. Pokud se zvláštní příplatky netýkají výdajů skutečně vynaložených v důsledku vyslání (např. cestovní výdaje, stravné a náklady na ubytování), měly by být považovány za součást odměny. Důležité je tedy při způsobu kalkulace a porovnání odměny porovnávat nikoli jednotlivé složky mzdy, ale celkovou částku.
K hlavním novinkám patří:
= Širší taxativní výčet pracovních podmínek, nově revidující směrnicí je rozšířen o:
- podmínky ubytování pracovníků, pokud toto ubytování poskytuje zaměstnavatel,
- příplatky a cestovní náhrady při dodatečných pracovních cestách nad rámec samotného vyslání (kam přirozeně výslovně nespadají náhrady a příplatky vyplývající z vyslání z vysílajícího do hostitelského státu, které se řídí právem vysílajícího státu, nýbrž pouze případné další pracovní cesty podniknuté v rámci vyslání na území členského státu. To se bude vztahovat např. na situaci, kdy je český pracovník vyslán na 3 měsíce na určité místo do zahraničí a během této doby vyvstane potřeba vyslat jej na týdenní pracovní cestu do jiného místa.)
= Rozšíření pramenů pracovních podmínek
Všem členským státům bude nově dána možnost rozšířit tyto prameny rovněž o kolektivní smlouvy/rozhodčí nálezy, které nejsou všeobecně aplikovatelné, nýbrž:
- mají všeobecný účinek na všechny podobné podniky dotyčného odvětví nebo povolání v dané zeměpisné oblasti, anebo
- byly uzavřeny nejvíce reprezentativními organizacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců na úrovni členského státu a uplatňují se na celém vnitrostátním území, a to i v případě, kdy v příslušném členském státě existuje systém, který by prohlásil kolektivní smlouvy či rozhodčí nálezy za všeobecně použitelné, přičemž všeobecně použitelné kolektivní smlouvy se budou vztahovat mandatorně na všechny vyslané pracovníky (zatímco dosud se mandatorně vztahovaly pouze na vybrané sektory).
= Dlouhodobé vysílání pracovníků
Zatímco současná směrnice nerozlišuje vyslání podle délky ani výslovně nestanovuje maximální délku vyslání, v souladu s revizí bude nově jasně rozlišeno mezi „normálním vysláním”, na které se budou i nadále vztahovat pracovní podmínky podle práva hostitelského státu (ve směrnici taxativně uvedené), a dlouhodobým vysláním, na které se budou vztahovat všechny pracovní podmínky platné v hostitelském státě, s výjimkou postupů, podmínek a formálních náležitostí uzavírání a ukončování pracovních smluv, konkurenčních doložek a s výjimkou doplňkových podnikových systémů zaopatření v důchodu.
Petr Mišúr