OnRobot Schunk

Strojaři v naději na lepší časy

Československá republika, od jejíhož vzniku uplyne letos rovné století, byla už v prvních letech své existence díky průmyslové infrastruktuře jednou z uznávaných průmyslových velmocí své doby. Mimo jiné díky strojírenství. Jak vidí aktuální situaci v oboru ředitel Svazu strojírenské technologie (SST) Ing. Oldřich Paclík, CSc.?

 
Daří se českému průmyslu a strojírenství?

Jedna věc je strojírenství jako celek, kde je tahounem již řadu let automobilový průmysl. Výroba obráběcích a tvářecích strojů je tradiční obor, který ale nedosahuje takové dynamiky jako automobilový průmysl. Protože však musíme vzít v úvahu restrukturalizaci trhů, myslím, že jsme dosáhli poměrně příznivého výsledku. Zatím nejlepší výsledky jsme zaznamenali v roce 2015 a od té doby došlo k určitému poklesu. Letos ale na základě prvních dvou čtvrtletí můžeme očekávat pozitivní obrat a situace by se mohla opět zlepšovat.

Údaje za rok 2017 ještě nejsou oficiálně k dispozici, takže je můžeme jen odhadovat, ale v roce 2016 si ČR držela 14. pozici z hlediska světové produkce, je asi 12. největším světovým exportérem. V Evropě je na 8. místě a drží si velmi slušný ukazatel produkce na hlavu - tedy na počet obyvatel - mezi patnáctkou zemí, jejichž strojírenské asociace jsou sdruženy v CECIMO, kde figurujeme na 5. místě. To je vzhledem ke světové konkurenci opravdu dobrý výsledek. Rád bych zdůraznil, že nedochází k nějakému dramatickému propadu, i když bychom raději viděli vyšší dynamiku a posilování pozice České republiky. Svaz má ostatně ve své strategii, aby se český průmysl obráběcích strojů umístil co nejlépe v mezinárodním srovnání. Na druhou stranu musíme být realisté a vzhledem k tomu, že podmínky na trzích nejsou jednoduché, můžeme střízlivým pohledem považovat stávající výsledky za vcelku příznivé.

Jak vypadal vývoj posledních let z pohledu firem?

Významnou složkou výkonu a produkce našich firem je export, a řada z nich byla orientována na východní trhy v Rusku a Číně. Tyto trhy prodělaly určitou dynamiku a zejména u ruského trhu nás znepokojuje zatím trvale sestupná tendence, protože firem, které na něm byly závislé, je v ČR několik. Tyto problémy se v globálních číslech našich statistik samozřejmě odrazily. Meziročně, mezi léty 2015-2017, došlo k určitému poklesu, ale na druhou stranu se zase podařilo zvýšit export na evropské trhy. Záleží samozřejmě na konkrétních firmách. Některé měly potíže, jindy došlo k prodeji firem novému vlastníku - např. novým majitelem TOS Kuřim a ČKD Blansko se stala výrobní firma TOS Hulín. Nejhorší pro firmy z našeho oboru je vstup finančních investorů, kteří berou podnik jen jako dočasnou investici.
Došlo k určitým změnám i na manažerských pozicích, např. ve Škodě Machine Tools. Potíže zaznamenala třeba Strojírna Tyc, nemluvě o všeobecně známých problémech Kovosvitu MAS v roce 2016. Jde o poměrně velké firmy a jejich případné potíže se odrážejí i na celkových číslech oboru. Nemůžeme zastírat, že se českého strojírenství tato situace nedotkla.
Jsou zde ale i další negativní faktory - tím hlavním je zpevnění koruny, které bude negativně ovlivňovat export. V eurovém vyjádření ale dochází ve srovnání s konkurencí k určitému zlepšení našich výsledků.

Obecně můžeme říci, že firmy věnující se výrobě menších strojů a orientované na export na evropské trhy jsou momentálně v lepší situaci. Tradiční výrobci velkých zařízení, jako třeba Škoda Machine Tools, TOS Kuřim, ČKD Blansko a další to nemají jednoduché. Často se totiž stává, že z řady objednávek je na poslední chvíli většina odřeknuta a přesun do jiných teritorií je velmi komplikovanou záležitostí.

Může se české strojírenství stále řadit ke světové elitě, nebo už je to jen odlesk bývalé slávy?

Podíváme-li se na nejvýznamnější hráče v oboru, jde v podstatě o tři země: Čínu, Německo a Japonsko. Další skupinu tvoří USA, Itálie, Jižní Korea, Tchajwan. Potom následuje další skupina vedená Španělskem, do níž patří i Česká republika cca na celkovém 14. místě Z tohoto pohledu si podle mého názoru udržujeme slušnou pozici. V evropské asociaci CECIMO, sdružující evropské národní strojírenské svazy, jsme zhruba v polovině. Jinými slovy: nepatříme k těm nejsilnějším, ale představujeme slušný střed. Náš segment obráběcích strojů je srovnatelný třeba s Rakouskem, Francií či Velkou Británií, což ještě donedávna byli uznávaní významní hráči v oboru.
Ekonomiky, které šly svého času dravě nahoru, se dostaly na takovou úroveň mezd a dalších nákladů, že se tam dnes pro řadu oborů už nevyplácí vyrábět, takže už nezaujímají z pohledu své strojírenské produkce místa na vrcholu světové špičky. Pro mnoho tamních podnikatelů je výhodnější stroje dovézt z levnějších zemí. Francie, která byla kdysi jednou z pořadatelských zemí veletrhu EMO, je dnes výkonností tohoto oboru na úrovni ČR, podobná je situace i ve Velké Británii. Totéž lze říci i o strojírenství USA - ani přední světová ekonomická velmoc v tomto oboru už zdaleka neznamená to, co kdysi.

Jsme relativně malá ekonomika, sice s velkou tradicí, ale z té se věčně žít nedá. Dnešní situace odsunula tento obor do pozadí zejména v důsledku globalizace. Co bylo před několika lety hitem, je dnes splasklá bublina, a řada věcí, které ještě nedávno vypadaly díky státní podpoře jako skvělá příležitost, je dnes k ničemu. Některé firmy jsou na tom dobře, ale jiné se potýkají se zastaralou výrobní strukturou a nedaří se jim dosahovat lepších cen. Někdy je to i otázka managamentu a jeho schopností. Takže stále platí: udržovat si své know-how a dosavadní zákazníky, a po krůčcích, pokud nastane vhodná situace, si budovat další pozici.
Nedělejme si ale iluze, že většina firem našeho oboru má na to, prodávat obráběcí stroje po celém světě. Na náročných trzích je to často možné jen za speciálních podmínek a za nízkou cenu. Ve světě dnes operuje řada nadnárodních, kapitálově velmi silných firem. Třeba japonsko-německá DMG MORI představuje svou produkcí trojnásobek průmyslu obráběcích strojů celé ČR, možná ještě více. Nemůžeme si nasazovat růžové brýle v tom smyslu, že jim lze konkurovat. Jsme v jiné kategorii, ale s ohledem na země podobné velikosti si, jak jsem řekl, nevedeme špatně.

Co aktuální hit, Průmysl 4.0 - dostává se i do našich firem? Řada z nich uvádí, že to pro ně není žádná novinka a mnohé z dnes proklamovaných věcí dělají už dávno…

Samozřejmě, typicky CNC stroje s nějakou vyšší úrovní automatizace s možností doplnění o robotizovaná zařízení a napojení na internet, to už novou věcí není. Ale začínají se výrazně měnit podmínky pro jejich masovější nasazování. Ještě před 5 či 10 lety byla ekonomická výhodnost robotů na jiné úrovni. Teď navíc přibyl nový fenomén - na trhu nejsou kvalifikovaní lidé. Takže výrobci i zákazníci v oboru obráběcích a výrobních strojů jsou nyní pod daleko větším tlakem pokračovat v zavádění automatizovaných provozů už jen z prostého důvodu, že nemají vlastně jinou možnost. U subdodavatelů automobilového průmyslu vítězí stále častěji řešení mít více strojů obsluhovaných jedním člověkem, bez ohledu na to, zda tomu budeme říkat Průmysl 4.0 nebo jinak. Jiná je situace u dodavatelů do vysoce automatizovaných provozů, jiná zase u výrobců velkých strojů a zařízení, která se týkají spíše zakázkové výroby. Tam je požadavek na rychlou změnu zakázky a překonfigurování parametrů, což je situace odlišná od případů, kdy jde o hromadnou, nebo vysoce sériovou výrobu.
Je nutno posuzovat případ od případu, ale firmy se už snaží, aby nabídly zákazníkovi něco navíc, třeba sledování různých veličin prostřednictvím internetu. Například Kovosvit MAS, který je u nás průkopníkem automatizace, nabízí pro řadu svých výrobků tato řešení už přímo od výrobce. Velký pokrok v tomto směru učinil i Tajmac ZPS Zlín, nebo TOS Varnsdorf, který v nových řadách strojů nabízí řadu aplikací a propojení systémů strojů včetně využití prostředků virtuální reality. Přední výrobci u nás v tomto směru rozhodně nezaostávají za standardem špičkových konkurenčních firem.

Úspěšnost ve velké míře závisí na technologiích a inovacích, hodně se mluvilo o spolupráci firem s akademickou obcí, ale funguje to v praxi?

Ano, funguje, ale v míře, která je pro firmy akceptovatelná. Je tu několik pracovišť, jako třeba Ústav výrobních strojů nebo RCMT při Fakultě strojní ČVUT v Praze, Výzkumný ústav textilních strojů v Liberci, vysoké školy atd. Zmínil bych např. spolupráci RCMT a Kovosvitu na projektu hybridního stroje, který reaguje na trend aditivní výroby. Společně připravili první vlaštovku české provenience - pětiosé obráběcí centrum, které umožňuje kombinovat navařování, tedy aditivní výrobu, a obrábění na jednom stroji při jednom upnutí. Takže dokážeme jít s dobou. Je ale důležité, zda se pro takové stroje najde dostatečný okruh zákazníků. Nelze totiž očekávat, že se v běžné výrobě budou používat tyto pokročilé technologie, které jsou velmi drahé a určené spíše pro vybrané typy výroby se speciálními požadavky.

V technické a technologické oblasti jsme se standardní evropské produktivitě velmi přiblížili, pokud jsme ji už nedosáhli. Co se nám ovšem zatím nedaří - a to není otázka roku, dvou, či pěti let - je dosahovat stejných tržních cen. To je zásadní věc. Cesta k tomu je dlouhá. Měli bychom vyrábět co nejvíce finálních, sofistikovaných produktů s vysokou přidanou hodnotou - třeba ke stroji přidat nějaké služby, lepší servis, zlepšit parametry, nebo provést racionalizační opatření a snížit náklady. Většinou jde o mix všech těchto faktorů. Aby zákazník akceptoval vyšší cenu, je nutné vložit do výrobku něco nového, vlastní know-how, netradiční řešení, patent…

Například Švýcaři dosahují přidané hodnoty, čili produktivity z tržeb, na troj- až čtyřnásobné úrovni. Jinými slovy: vyrábějí nejvyšší kvalitu, dělají to s maximální produktivitou a také prodávají za vysoké ceny. V tak drahé zemi jako je Švýcarsko prostě není možné vyrábět levné věci s nízkou přidanou hodnotou.
Švýcaři proslulí svou přesností produkovali vždy precizní obráběcí stroje, a dělají je stále. I my jsme to dokázali, třeba v Kovosvitu MAS vznikly v rámci antiimportních opatření a kvůli nedostatku deviz vysoce přesné vyvrtávačky, stroje na úrovni švýcarských Dixi. Ale protože zde na rozdíl od Švýcarska není trh pro tyto stroje, časem jsme vypadli ze hry. Tím, že se otevřely hranice, jsme vstoupili do západního společenství, ale současně i do dravého, vysoce konkurenčního prostředí. A firem, které jsou schopny se s novými parametry trhu vyrovnat a rozvíjet se, není mnoho. Čestnou výjimkou je třeba TOS Varnsdorf. Solidní rodinná firma s dlouhou kultivovanou tradicí, schopná udržovat kontinuitu a úspěšně čelit moderním výzvám. Má jasný směr a rozvíjí to, co léta buduje, postupně, krok za krokem, s kvalitními lidmi, které se snaží v podniku udržet. A dokonce buduje i vlastní střední školu.

Řada manažerů českých firem vyrábějících obráběcí stroje byla nedávno oceněna za přínos oboru. Vyrůstají už ale nástupci těchto výrazných osobností, kteří by převzali pomyslnou štafetu?

To je samozřejmě velký problém. V minulosti byl o strojírenství a příbuzné obory větší zájem. Se získáváním nových kvalifikovaných lidí mají potíž nejen naše členské podniky, ale je to problém napříč obory i v řadě západních průmyslových zemí a nejen tam.

Setkal jsem se však i s řadou schopných jednotlivců, kteří se na podnikové úrovni dostávají do nových pozic, stávají se lídry, kteří nesou know-how firem z hlediska konstrukce, technologií a programování. Firmy se musí spoléhat hlavně na sebe, vychovávat si své lidi a ty nejschopnější se snažit udržet a poskytnout jim prostor pro osobní růst.

Existuje tlak na produktivitu, snižování počtu zaměstnanců, kooperaci v rámci oboru… Ne vše, co si dříve dokázaly firmy vyvíjet samy, budou schopny dělat i dál. Měly by si udržet hlavně základní know-how spojené s pozicí značky a její budoucností. Věřím, že u nás existuje řada mladých talentovaných techniků a manažerů, kteří v tomto oboru budou úspěšní. Nedávno jsem se účastnil konference věnované problematice aditivní výroby. Překvapilo mě, kolik je v ČR pracovišť, která se zabývají aplikacemi v tomto oboru, a to na velmi vysoké úrovni.

V poslední době se zdá, že firmy opouštějí veletrhy a pořádají vlastní prezentace různého druhu…

Nedá se přímo říci, že by vyloženě opouštěly veletrhy, ale forma prezentace se skutečně mění. To je objektivní trend. Firmy mohou vzhledem k současné globalizaci výroby nejvíce zaujmout svou vlastní výrobní základnou nebo části výroby. Nelze se tedy divit, že se snaží soustředit velkou část svých marketingových aktivit přímo do svých výrobních závodů, tedy tam, kde mohou zákazníkům předvést své zázemí. Je to zjevné zvláště u velkých výrobců a dělají to i firmy v Německu, v Itálii i jinde.

Dalším důvodem jsou náklady na marketingovou prezentaci. Účast na výstavách a veletrzích představuje dnes pro rozpočet firmy značné položky, a firmy hledají cesty, jak snižovat náklady a využít své marketingové prostředky efektivněji, třeba v podobě zákaznických dnů.
Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že účast výrobních firem na vybraných mezinárodních veletrzích a výstavách, jako je např. EMO, ale i Mezinárodní strojírenský veletrh či IMT v Brně, je stále považována za nutnost, příležitost srovnat své možnosti se světovou konkurencí a komunikovat přímo se zákazníky.

Děkujeme za rozhovor.

 
Publikováno: 30. 8. 2018 | Počet zobrazení: 1547 článek mě zaujal 204
Zaujal Vás tento článek?
Ano