Řidiči nemohou trávit týdenní dobu odpočinku ve vozidle

Soudní dvůr EU v Lucemburku dne 20. prosince 2017 rozhodl o předběžné otázce ve věci C-102/16 Vaditrans BVBA v. Belgische Staat a vydal rozsudek, že v odvětví silniční dopravy nemohou řidiči trávit běžnou týdenní dobu odpočinku, na kterou mají nárok, ve vozidle. Naproti tomu zkrácená týdenní doba odpočinku může být za určitých podmínek trávena ve vozidle.

 
Rozhodnutí Soudního dvora EU má svůj původ v roku 2014, kdy podala společnost Vaditrans, provozující silniční dopravu v Belgii, žalobu na neplatnost belgického královského nařízení, podle kterého může být pokuta ve výši 1 800 eur uložena v případě, že řidič nákladního vozidla tráví běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle. Podle společnosti Vaditrans je předmětné královské nařízení neslučitelné se zásadou zákonnosti trestů, neboť zakazuje a postihuje trávení běžné týdenní doby odpočinku ve vozidle, ačkoli unijní nařízení č. 561/2006 takovýto zákaz neukládá. Uvedené nařízení, které harmonizuje předpisy v sociální oblasti týkající se silniční dopravy, ukládá řidičům povinnost vybírat si běžnou denní dobu odpočinku v celkovém trvání nejméně 11 hodin (která může být za určitých podmínek zkrácena na 9 hodin), jakož i běžnou týdenní dobu odpočinku v celkovém trvání nejméně 45 hodin (která může být za určitých podmínek zkrácena na 24 hodin). Nařízení dodává, že pokud se tak řidič rozhodne, smí trávit denní dobu odpočinku nebo zkrácenou týdenní dobu odpočinku mimo místo obvyklého odstavení vozidla v zaparkovaném vozidle, je-li vybaveno lehátkem pro každého řidiče.
V rozsudku Soudní dvůr EU nejprve konstatoval, že pokaždé, kdy nařízení odkazuje společně na pojmy „běžná týdenní doba odpočinku“ a „zkrácená týdenní doba odpočinku“, používá obecný výraz „týdenní doba odpočinku“. Pokud jde přitom o možnost trávit doby odpočinku ve vozidle, používá nařízení obecný výraz „denní doba odpočinku“ – který zahrnuje běžné i zkrácené denní doby odpočinku – a zvláštní výraz „zkrácená týdenní doba odpočinku“. Soudní dvůr má za to, že jelikož unijní normotvůrce nepoužil obecný výraz „týdenní doba odpočinku“, aby zahrnul obě výše zmíněné týdenní doby odpočinku, zjevně z toho vyplývá, že měl v úmyslu umožnit řidiči, aby ve vozidle trávil zkrácené týdenní doby odpočinku, a naopak mu zakázat, aby tak činil v případě běžných týdenních dob odpočinku.
Záměrem normotvůrce podle Soudního dvora bylo, aby řidiči měli možnost trávit běžné týdenní doby odpočinku v místě, které poskytuje uzpůsobené a vhodné ubytovací podmínky. Kabina nákladního vozidla přitom nepředstavuje místo k odpočinku uzpůsobené delším dobám odpočinku, než jsou denní doby odpočinku a zkrácené týdenní doby odpočinku. Soudní dvůr proto konstatoval, že kdyby měl dovodit, že běžné týdenní doby odpočinku mohou být tráveny ve vozidle, znamenalo by to, že by řidič mohl trávit v kabině vozidla všechny doby odpočinku, což by bylo zjevně v rozporu s cílem sledovaným nařízením, kterým je zlepšení pracovních podmínek řidičů. Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že unijní nařízení, které harmonizuje předpisy v sociální oblasti týkající se silniční dopravy, zjevně obsahuje zákaz, aby řidiči trávili běžné týdenní doby odpočinku ve vozidle.
Soudní dvůr zároveň připomněl, že zásada zákonnosti trestů vyžaduje, aby unijní právní předpisy jasně vymezovaly protiprávní jednání a tresty za ně. Vzhledem k tomu, že zákaz trávit běžnou týdenní dobu odpočinku ve vozidle je zjevně obsažen v nařízení a toto nařízení stanoví členským státům povinnost ukládat sankce za porušení tohoto nařízení, zásada zákonnosti trestů není porušena. Členským státům tedy přísluší určit, jaké sankce jsou způsobilé k zajištění působnosti a účinnosti nařízení, přičemž musí dbát na to, aby tyto sankce byly ukládány podle podobných hmotněprávních a procesních pravidel jako v případě porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti.
 
Publikováno: 2. 7. 2018 | Počet zobrazení: 649 článek mě zaujal 72
Zaujal Vás tento článek?
Ano