Muž, který k nám přivezl čárový kód

Kdy a odkud přišly první podněty k zavedení kódů EAN v tehdejším Československu?
S ohledem na izolovanost socialistického systému jsme v otázce moderních technologií byli vždy ve zpoždění. Impulzy proto přišly zvenčí: K přijetí automatické identifikace nás donutil světový, především evropský trh.
Na přelomu 70. a 80. let, kdy jsem působil v národním podniku Čokoládovny, který v tehdejší ČSSR provozoval 15 závodů, jsme vyváželi velké objemy čokoládových dezertů do Velké Británie a jedna z částí exportu byla určena pro společnost Tesco, která patřila mezi řetězce s největšími obraty. Každý rok před Vánocemi jsme do Velké Británie včetně Tesca expedovali 900 t zboží. Šlo o poměrně velké dodávky - pro ilustraci: náš největší odběratel, SSSR, odebíral ročně přibližně 5000 t zboží.
Kontrakt s britským partnerem se každoročně obnovoval a během naší návštěvy v roce 1979 jsme dostali do rukou bonboniéru, která měla na spodní straně novinku: čárový kód. Tehdy jsme ho viděli poprvé. V Tescu právě zavedli automatickou identifikaci spotřebitelských jednotek, a dali nám v podstatě najevo: aby mohl obchod pokračovat, od nynějška musejí být vaše výrobky opatřeny těmito kódy.

Jak jste se s tímto požadavkem vypořádali?
V té době u nás čárové kódy prakticky nikdo neznal, ani polygrafové. Jedinou možností bylo poptat čárové kódy, resp. filmové předlohy pro jejich výrobu u zákazníka prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Koospol. Protože náš stát nebyl členem mezinárodní organizace EAN, byly zaslané filmmastery anglické, takže první tři roky naše zboží značeno anglickými kódy. Hledali jsme hledali tiskárnu, která by byla schopná kódy vytisknout. Zpočátku jsme byli nuceni zadat výrobu kódů firmě v Rakousku, která pro nás realizovala tiskařsky náročnější obaly určené pro zboží na vývoz do západních zemí. Na kvalitě čárového kódu tehdy stejně jako dnes velmi záleželo. Záhy se ale tisku obalů ujal národní podnik Grafobal ve slovenské Skalici, který dnes patří mezi přední středoevropské výrobce obalů.

Měli jste informace, co má čárový kód splňovat?
Bohužel, pouze nám bylo řečeno, aby byl kód čitelný. Abychom zjistili, že jsou kódy funkční, dovezli jsme s pomocí afilace Koospolu v Londýně i kontrolní přístroj, který jsme instalovali v Grafobalu, a s jeho pomocí jsme začali ověřovat čitelnost kódů. To můžeme považovat za rok nula automatické identifikace v Československu.
Dovoz tohoto zařízení současně znamenal první série tahanic s našimi úřady, pro které byly aktivity spojené s dovozem podobných technologií a priori podezřelé. Vládní představitelé si nicméně uvědomovali, že prvky automatické identifikace budou napříště podmínkou vývozu a nezbytného přísunu devizových prostředků do státního rozpočtu.

Kdy byly tuzemským podnikům přiděleny kódy s československým prefixem?
V našem případě přišel další požadavek z NSR, kam jsme dodávali čokoládové figurky, ale s požadavkem na značení výrobků čárovým kódem EAN se brzy začali přidávat další zákazníci a s touto podmínkou se setkávaly podniky zahraničního obchodu stále častěji, týkala se především rychloobrátkového zboží, ale také např. gramofonových desek.
V roce 1983 vláda rozhodla o vstupu do mezinárodní asociace EAN prostřednictvím Čs. obchodní a průmyslové komory. Byli jsme přijati jako 24. člen a jako vůbec první stát východního bloku. Tím skončilo krátké živelné období automatické identifikace. Začala institucionalizovaná éra čárových kódů. Prvními členy EAN Československo se vedle Sfinxu České Budějovice, který patřil pod n. p. Čokoládovny, stalo dalších 5 podniků se silným exportem. Od té doby jsme již vyváželi zboží pod čs. kódem EAN se známým prefixem 859.

Kdy Československo začalo vyrábět vlastní obaly s čárovými kódy?
Po počátečním tisku obalů nebo samolepicích etiket s kódy v zahraničí, zahájilo výrobu i několik nejmodernějších tuzemských tiskáren. Vedle zmíněného Grafobalu to byly Obchodní tiskárny Kolín, Krkonošské papírny, Chemosvit Svit na Slovensku, Vratimovské papírny a Jihočeské tiskárny. Materiál pro tisk se v té době ale stále dovážel. Stejně tak filmmastery pocházely z dovozu. Vlastní zařízení pro výrobu filmových předloh získala Grafotechna doslova až v posledních hodinách starého režimu – na konci listopadu 1989.

Které druhy zboží se v té době označovaly kódy?
Obecně bylo jedním z prvních, které bylo označováno čárovými kódy potravinářské zboží. Další sortiment začal být označován později. Zatímco jinde stále stačila normální pokladna, v řetězci s potravinami nikoli. Jakmile se na přelomu 70. a 80. let v západní Evropě objevily pokladny vybavené čtečkami čárových kódů, okamžitě vznikl tlak na výrobce potravin, aby své produkty značili kódy EAN. Např. v roce 1986 bylo ve Velké Británii již označováno 97 % potravinářského zboží, zatímco u spotřebního zboží to bylo jen 40-60 %.
K rychlému zavádění vedla snaha o úsporu pracovních sil a času, potřeba přesné evidence skladových zásob a optimalizace skladových procesů. Potravinářské výrobky následoval textil a další sortiment. Zpočátku se označovala hlavně spotřebitelská balení, ale s nástupem moderních systémů skladování se začala značit balení obchodní i logistická.
V předešlé éře šel člověk do obchodu, vystál frontu a pak musel plně věřit obchodníkovi informace o čerstvosti. Kupující si nemohl údaje ověřovat. Neexistovala nařízení o značení informací o produktech, daná legislativa se vyvíjela. Nástup samoobsluh i přes jasný kvalitativní posun od pultového prodeje však žádnou revoluci neznamenal. Tu přinesla až automatická identifikace. Do příchodu čárových kódů fungovaly samoobsluhy s pomocí štítkovače. Personál si nastavil cenu a každý kus zboží musel označit cenovkou a podle štítku pak zboží na kase účtovali. Označit kvanta zboží ručně představovalo neuvěřitelný objem práce navíc. Rovněž sklad byl veden ručně, což s sebou neslo jak zvýšené nároky na pracovní sílu a čas, tak samozřejmě vysokou míru chybovosti. Automatizace a datové propojení procesů, jako doplňování zboží apod., byla v éře skladových karet sci-fi.  Vznik supermarketů přinesl úplně jiný způsob prodeje, který by byl bez kódů EAN nepředstavitelný.

Co bylo pro EAN Československo mezníkem?
Model našeho členství v EAN International prostřednictvím Čs. obchodní a průmyslové komory a centra EAN při Správě federálních hmotných rezerv fungoval prakticky beze změny až do roku 1989. Stejně jako funkce Grafotechny jako centra pro přípravu tiskových předloh, na které měla faktický monopol.
Nedlouho po změně režimu se Jaroslavu Martinicovi podařilo prosadit strategické rozhodnutí plného osamostatnění EAN Československo. Díky tomu dostala organizace optimální podmínky pro rozvoj. To nebylo samozřejmostí – např. u polské nebo maďarské organizace byl proces získání autonomie na obdobných přebyrokratizovaných aparátech delší a komplikovanější, což se negativně projevilo na jejich pružnosti a akceschopnosti.
Po rozpadu Československa v roce 1993 se pokračovalo ještě rok na původní společné platformě, byť pod jiným názvem (Centrum správy EAN pro ČR a SR) a v roce 1994 zahájily činnost zájmové sdružení EAN Česká republika a jeho slovenský protějšek. Za společný stůl jsme zasedli se zástupci společností Grafotechna, KODYS, MSB Logistik, PORS, Pronto Plus a Čokoládovny, které se tak staly zakládajícími členy .

Nakolik byla tato organizace v rámci EAN International aktivní?
Na počátku byly dva velmi důležité momenty, které předznamenaly budoucí velmi intenzivní spolupráci s centrálou EAN International v Bruselu a potvrdily naší pozici lídra v oblasti automatické identifikace v zemích východního bloku.
Prvním byl vznik pracovní skupiny pro zavedení systému EAN v maloobchodě při RVHP spojené s pilotem obchodního domu, který se měl stát vzorem pro ostatní státy rady. Projekt obchodního domu s oděvy a módními doplňky byl úspěšně realizován v roce 1986. V Domě elegance na Václavském náměstí se tak s čárovými kódy setkali první běžní zákazníci. Tuto československou „laboratoř“ brzy doplnily projekty v Benešově, OD Kotva v Praze a dva obchody v Bratislavě.
Druhým mezníkem byla naše iniciativa v pracovní skupině pro zavádění norem upravujících automatickou identifikaci v rámci RVHP. Prostřednictvím Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj (FMTIR) se v bloku podařilo prosadit přijetí západních norem. Díky státního výzkumného úkolu (grantu) byly v roce 1987 vydané závazné normy ČSN Označování spotřebitelských obalů čárovým kódem EAN.

A v éře samostatné české organizace?
Od vzniku EAN ČR v roce 1994 jsme již nevynechali téměř žádný ze zásadních mezinárodních mítinků, i když jsme tam byli za exoty. Jako první ze socialistického bloku jsme se na těchto akcích výrazným způsobem projevovali. Půdu jsme si připravili aktivním přístupem v předchozích letech, kdy jsme reagovali na činnost EAN. Nově jsme začali působit v různých pracovních skupinách, např. pro sektor zdravotnictví či textilní průmysl a díky našemu aktivnímu přístupu se nám podařilo vybudovat si mezi delegáty valných shromáždění určité renomé.

Jaká byla spolupráce EAN s americkou UCC?
Pro členské organizace EAN bylo nejsložitější přesvědčit ke sloučení americkou stranu, což si vyžádalo mnoho let. Tím, jak posilovala mezinárodní obchodní výměna (zvláště mezi USA a zeměmi Latinské Ameriky, které využívaly systém EAN), byla existence dvou vzájemně nekompatibilních systémů dlouhodobě neudržitelná.
V roce 1998 byl schválen Strategický plán EAN a UCC pro 21. století řešící praktickou stránku sloučení. Celý proces trval 5 let. Americká strana se zavázala k akceptaci „evropských“ 13místných kódů a postupnému přechodu na názvosloví a identifikační struktury Systému EAN. U propojení dvou dominantních standardizačních organizací jsem byl již jako člen mezinárodního představenstva EAN International.

Co tato pozice obnáší?
Mezinárodní board měl v té době 23 členů a byl sestaven výhradně ze zástupců západních zemí. V polovině 90. let ale sílil názor, že by bylo dobré, aby v představenstvu působil i zástupce z východní Evropy. A tak jsem byl na zasedání valné hromady v Chicagu v roce 1997zvolen, abych se zhostil tohoto úkolu. Měl jsem vysvětlovat zástupcům tradičních členských států fakt, že do organizace přišly země, které nebyly s využíváním standardů tak daleko, a že je třeba vzít na vědomí jistou zaostalost z hlediska vybavení a zázemí a respektovat jejich zájmy. Mluvil jsem např. za státy Afriky či Mongolska, tedy země na úplném začátku. Mezi zástupci těchto zemí jsem naopak propagoval zavádění nových řešení, vysvětloval důležitost budoucích investic s cílem vyrovnávat zpoždění ve vývoji.
Velkým úspěchem bylo prosazení zvolení dalšího zástupce z východní Evropy a to z Polska. Poté se již bohužel nikdo z východní Evropy do představenstva nedostal.

Proč je přítomnost zástupce z bývalé východní Evropy důležitá?
V představenstvu je tendence mít zastoupení z každého kontinentu, ale Evropa je brána jako jeden kontinent, od rozvinutých zemí, jako jsou Německo, Francie a Anglie, až po ty méně rozvinuté, jako státy Balkánu nebo některé postsovětské země. Je proto velmi obtížné respektovat odlišnou úroveň rozvoje Systému GS1 v různých evropských zemích a pro další úspěšný rozvoj standardizace je důležité tyto rozdíly zmírňovat. Jako hlavní poslání GS1 vnímám být světovým technologickým lídrem s vizemi pro budoucnost investovat do technického rozvoje, abychom neztratili vůdčí postavení.

Kde je v rámci globální organizace místo a poslání GS1 ČR?
Naše role je především v aktivní spolupráci na úrovni GS1 Europe. Na řadě projektů, které tato regionální organizace realizuje, se snažíme podílet podle toho, jak jsou využitelné v národním prostředí. To byl třeba projekt evropské paletové etikety, jehož výsledky již několik let s úspěchem zavádíme do praxe na českém trhu. Jsou ovšem i projekty pod vedením některé z větších evropských národních organizací, které se nám prosadit na českém trhu zatím nedaří. Nicméně věříme, že prosazování úspěšných implementací a nových technologií pro automatickou identifikaci a datovou komunikaci na náš trh je jedním z klíčových poslání našeho sdružení. Pro nás je důležité držet krok s Evropou a současně být pro ni přínosem. Snažíme se být také aktivní v oblasti progresivní technologie RFID.

V jakém smyslu?
Podporou výzkumu a praktických aplikací. Globální organizace GS1 se ve spolupráci s řadou významných světových univerzitních i průmyslových výzkumných pracovišť podílí na dalším vývoji RFID technologie. V Evropě funguje pod záštitou regionální organizace GS1 Europe síť laboratoří EPC/RFID Business Lab Network, která se věnuje propagaci a podpoře praktických aplikací. Tyto laboratoře poskytuji nezávislé zázemí pro testování reálných i plánovaných řešení pro soukromý i veřejný sektor. Nyní je do sítě zapojeno 15 pracovišť, a jedním z nich je i nově otevřené EPC/RFID centrum v prostorách GS1 Czech Republic v Praze.

Ing. Jaroslav Camplík

Absolvent Vysoké školy hospodářské (obor mezinárodní ekonomické vztahy) pracoval po studiích v podniku zahraničního obchodu Motokov (později Merkuria). V letech 1969–1970 zastával funkci ředitele československé afilace ve Venezuele, od roku 1971 působil v n. p. Čokoládovny, kde se postupně vypracoval až na post generálního ředitele. Je jedním ze zakladatelů Potravinářské komory ČR, kterou i vedl. Současně vykonával od roku 1994 funkci prezidenta EAN ČR a na této pozici je aktivní doposud.

GS1 je mezinárodní neziskové sdružení s národními členskými organizacemi ve více než 110 zemích světa (správa Systému GS1 ve zbylých státech světa spadá pod Global Office GS1 sídlící v Bruselu). Hlavní činností je tvorba a implementace globálních standardů a řešení, jejichž cílem je zvyšování efektivity a přehlednosti logistických řetězců po celém světě a napříč průmyslovými sektory. Systém GS1 je celosvětově nejrozšířenějším souborem standardů v oblasti výroby, obchodu a logistiky.
 

Publikováno: 30. 3. 2016 | Počet zobrazení: 2784 522