Schizofrenní Evropa bere zbrojaře opět na milost

O tom ví své nejlépe prezident a výkonný ředitel české Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek, kterého jsme zastihli krátce po návratu z veletrhu LAAD v Rio de Janeiru.

Vrátil jste se z Brazílie, co může český zbrojní průmysl Latinské Americe nabídnout a jak si vůbec stojí čeští zbrojaři na mezinárodním trhu ve světovém kontextu?
Když se podíváme na přehled vývozu vojenského materiálu českých výrobců, k překvapení si v Latinské Americe nestojíme příliš dobře. Z této oblasti je naším největším obchodním partnerem Brazílie, přesto vývoz do této země tvoří pouhého půl procenta z našeho celosvětového exportu. Cílem účasti českých firem na brazilském veletrhu bylo tento stav změnit a export do celé této oblasti navýšit.
Český obranný a bezpečnostní průmysl je exportně orientován, téměř 90  % české výroby obranného materiálu směřuje do zahraničí. Tento podíl vypovídá o tom, že naše výrobky jsou na světovém trhu naprosto konkurenceschopné, jinak bychom na nich nebyli schopni uspět. Mnohdy jsou malé české firmy schopny porážet v tendrech velké nadnárodní západní korporace. Naší výhodou je, že máme technicky vyspělé výrobky, ale zároveň umíme vyhovět zákazníkovi a nevnucujeme mu drahá komplexní řešení.

Máme produkty, které by oslovily zahraniční zákazníky a dokážeme je prosadit v této tvrdé konkurenci? Pomáhá třeba i stát, jak je v této branži obvyklé a žádoucí?
Když budete přistávat na nějakém letišti v Indii, téměř s jistotou se o vaši bezpečnost ve vzdušném prostoru budou starat radary z pardubické firmy ELDIS. Navíc ČR nemá velmocenské ambice, jako třeba Spojené státy, Čína, Rusko či některé západoevropské země. Tím pádem pro země jako Vietnam, Indonésie či Uganda nevzniká riziko vydíratelnosti prostřednictvím následné údržby, servisu a dodávek náhradních dílů. I proto jsme na těchto trzích úspěšní. Navíc se nebojíme do výroby zapojovat jejich domácí průmysl.
Musíme si uvědomit, že obranné a bezpečnostní technologie jsou dlouhodobé investice, které je potřeba udržet v provozu relativně dlouhou dobu. Díky tomu, že v každém prostředku jsou dnes počítačové technologie, vznikají rizika, že když se nějaké velmoci znelíbíte, pak systémy mohou přestat fungovat. Pro to, abychom byli exportně úspěšní, potřebujeme být technicky na špici a mít obchodní zdatnost. Ale bez pomoci státu se nemůžeme obejít.
Jako příklad bych uvedl v dávné minulosti jednu dlouho připravovanou zakázku pro malajsijské ozbrojené síly. Teprve, když veletrh LIMA navštívila česká delegace v čele s náčelníkem generálního štábu a tento ve stánku českého výrobce malajsijským zástupcům potvrdil, že výrobek je úspěšně používán v Armádě České republiky, se tento obchod uskutečnil. České výrobky jsou celosvětově konkurenceschopné, ale bez státní podpory se neobejdeme.

V poslední době se českým zbrojovkám docela daří, získaly významné kontrakty i řadu zahraničních akvizic, jak ukazuje třeba příklad skupiny CSG. Ta ale, i když patří k nejvýznamnějším hráčům, není jediná – jak vypadá aktuální mapa českých průmyslových firem v této oblasti?
Mapa průmyslových firem českého obranného a bezpečnostního průmyslu je rozsáhlá, a hlavně hodně pestrá. A mapa jejich schopností je ještě bohatší. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky má dnes více než 220 členů. Více než osmdesát procent z nich jsou malé a střední podniky. Samozřejmě počtem zaměstnanců ani obratem se nemohou měřit s korporacemi jako je Czechoslovak Group, Colt CZ, skupinou Omnipol či STV Group. Ale i ty menší firmy mají výrobky s vysokou technickou úrovní a překvapivě zákazníky z velmi vyspělých zemí. Ale o tom se moc neví a ani nemůže vědět. Téměř vždy se na začátku obchodních jednání uzavírá smlouva o mlčenlivosti, takzvané „endéáčko“.
Cílem takové dohody je ochránit poskytnuté důvěrné informace. A získat takové informace bývá cílem nejen průmyslové špionáže, ale i předmětem zájmu zpravodajských služeb nepřátelsky laděných mocností. Je to trochu ke škodě českých výrobců, že se s některými obchodními úspěchy nemohou pochlubit. Ale jako Češi můžeme být hrdí na to, co umíme vyrobit v této oblasti.
Takovou naší vlajkovou lodí jsou pasivní sledovací systémy, laicky nazývané „pasivní radary“ či prostředky radioelektronického boje, české programy jsou používány v systémech řízení raket, hlasové analyzátory patří k tomu nejlepšímu na světě a více než polovina ve světě vyráběných elektronových mikroskopů se neobejde bez českých monokrystalů.
 
V současné vojenské technice se stále více prosazují drony, roboty a různé automatizované systémy využívající umělou inteligenci. V jakých oblastech vidíte šance pro český obranný průmysl?
O tom, že autonomní robotické systémy budou vládnout budoucímu válčišti jsem hovořil už dlouho před tím, než začala válka na Ukrajině, která toto potvrdila. Přestože se v médiích nejvíce mluví o muniční iniciativě, tak z určitých dokumentů vyplývá, že téměř 80  % ničení techniky a živé síly protivníka se připisuje dronům. Ale kromě mediálně známých FPV dronů, které jsou nasazeny v masovém měřítku, se na bojišti vyskytují i pozemní bezosádkové systémy. Chcete dovézt do zákopu vodu, jídlo či munici? Budete-li to dělat klasicky, pak se stanete cílem jednoho z desítek sebevražedných dronů, které ve vzduchu někde vyčkávají, aby se jako jestřábi vrhly na svoji kořist. Proto byly vyvinuty logistické kolové či pásové prostředky pro zásobování prvních linií. Viděl jsem fotku kolového robotického vozítka, které na vzdálenost 28 kilometrů přepravilo jídlo do první linie, po cestě najelo na protipěchotní minu, přišlo o jedno kolo, a přesto zásoby dopravilo na místo určení.
Díky tomu, že české firmy mají hodně aktivit na Ukrajině, tak je i velká příležitost pro náš průmysl získávat od ukrajinské strany zkušenosti a promítat je do vývoje nových prostředků. Řada západní techniky se v nasazení neosvědčila právě proto, že nebyla prověřena bojem. To tempo vývoje je tak obrovské, zvláště v oblasti radioelektronického boje, že drony musíte téměř každé tři týdny inovovat, jinak nejsou v boji použitelné. Běžný komerční dron je ve vzdálenosti 20 km od fronty naprosto nepoužitelný.   
Nové technologie nám dávají příležitost, jak zajistit obranu a minimalizovat lidské ztráty v případné válce. Kromě již zmíněného přibude umělá inteligence, robustní kybernetická bezpečnost, kosmické technologie, chytré materiály.
Dovolím si trochu fantazie. Jednou budou létat stíhačky, které bude pilotovat na dálku pilot z bezpečného místa, dělostřelecké systémy nebudou potřebovat obsluhu a maskování vojenské techniky bude typu chameleón. A na tom všem se bude český průmysl podílet.

Banky dlouho zastávaly vůči zbrojařům rezervovaný až odmítavý postoj, válka na Ukrajině ale změnila situaci ve vztahu evropských zemí ke zbrojní výrobě a obrannému průmyslu. Změnil se i postoj bank k financování zbrojovek a došlo k nějakému posunu?
Odpověděl bych asi takto: „Jsme na dobré cestě, ale ještě jsme zdaleka nedošli do cíle“. Zblbnutí celé západní společnosti z pocitu absolutního bezpečí je natolik velké, že ještě bude dlouho trvat, než se dostaneme do normálu. O bankovním sektoru a jeho negativním přístupu ke zbrojnímu průmyslu se alespoň mluví. Ale málokdo ví, že jsou výrobní firmy, které odmítají dodávat své produkty do vojenské techniky. Třeba jeden nadnárodní výrobce servomotorů chce u každé dodávky podepsat, že jeho produkty nebudou použity ve vojenské technice. Jsou výrobci průmyslových robotů či obráběcích strojů, kteří neprodají svůj výrobek, když zjistí, že má být použit ve výrobním procesu vojenské techniky. Existují nadnárodní velcí námořní dopravci, kteří mají ve svém etickém kodexu, že nepřepravují obranný materiál. Nevím, co se ještě musí stát, aby někteří pochopili, že jde o jejich bezpečnost a budoucnost naší civilizace. Bez zbraní budeme bezbranní a vydáni na pospas osudu.  

Úspěchy zbrojovek nemohly uniknout pozornosti investorů, a vznikly i specializované fondy zaměřené na tento sektor (i v ČR např. RSBC Defence, ostatně i AOBP spustila nástroj EDF), které by mohly nahradit nepříliš ochotné banky. Dokonce i tzv. ESG fondy už zřejmě uvolňují své zásady. Znamená to šanci na změnu?
Evropský obranný průmysl má před sebou obrovskou perspektivu s horizontem desítek let. Navíc bez obranného průmyslu nemá západní civilizace šanci na přežití. Čím dále více lidí si to začíná uvědomovat. Domnívám se, že stojíme na pro naši budoucnost zásadním rozcestníku. Nezmění-li se pohled na obranný průmysl jako na klíčový prvek naší obranyschopnosti, pak západní Evropa přestane být bezpečným místem pro život.   

EU přišla s konceptem společného mezivládního zbrojního fondu, přes který by se společně nakupovaly zbraně, které by ale vlastnil fond. Myslíte, že je to reálné, nebo spíše jen další snaha o regulaci?
Někdy si říkám, že kdyby evropští úředníci přestali chodit do práce a plat by pobírali za nicnedělání, bylo by to pro nás všechny ekonomicky výhodné. Škody, které svými nápady a činností způsobují, by tak byly minimalizovány. Jediné, co by dávalo smysl a pomohlo by to rozvoji evropského obranného průmyslu, je zrušení či alespoň uvolnění nepřeberného množství regulací, kterému je tento sektor vystaven.  

Obrana je citlivá záležitost a firmy pracující pro tento sektor se obvykle nechtějí příliš dělit o svá řešení, patenty a know-how, ale na druhou stranu je zvláště u velkých projektů spolupráce nutná. Myslíte, že je lepší spoléhat na vlastní síly, nebo zvolit cestu spolupráce či zkusit vyvažovat obojí podle potřeby či charakteru projektu?
Neexistuje univerzální model. Je nutno postupovat případ po případu vždy s ohledem na to, co je pro nás výhodné. U technologií, kde máme výrazný náskok před svými konkurenty, není jediný důvod, proč bychom se měli o výsledky své práce s někým dělit. Kdyby se o to nějaké nařízení EU chtělo pokoušet, pak by to byl opravdový návrat do dob socialismu a bolševické Rady vzájemné hospodářské pomoci.
Smysl mají motivační nástroje, jako je Evropský obranný fond. Ten by měl propojovat firmy na relativně stejné technické úrovni tak, aby v rámci mezinárodní spolupráce vznikaly špičkové výrobky, které pak budou používat armády více zemí. Když ale vidím s tím spojenou obrovskou administrativu, která vyšla z pera evropského úředníka, tak si říkám, že ten nápad, aby tito lidé pobírali plat za nicnedělání, není tak špatná myšlenka.    

Obranný průmysl je specifická kategorie náročná nejen na investice, ale i lidské zdroje, vyžadující vysoce kvalifikované specialisty. Probíhá v tomto směru např. spolupráce firem se školami a univerzitami technického zaměření a je o tyto obory podle zkušeností AOBP zájem?
Achillova pata veškerého našeho současného snažení je nedostatek mladých technicky vzdělaných odborníků. Počet studentů technických oborů za posledních patnáct let poklesl na polovinu, navíc mnozí z nich nemají zájem o práci v průmyslu. Chybí konstruktéři a technologové, průměrný věk zaměstnanců v továrnách se zvyšuje a pracovníci odcházející do důchodu nejsou nahrazováni mladými. O tom, že naše školství není v dobré kondici, se dlouhodobě ví, ale pro politiky je to horký brambor. A když dojde k nějakému pokusu o změnu, tak je to spíše změna k horšímu. Tím si ale zaděláváme na velký průšvih v budoucnu.

Josef Vališka
Foto: AOBP

Publikováno: 21. 5. 2025 | Počet zobrazení: 981 100