Rosler MURR2 Schunk

Robotizovaná průmyslová výroba odolává nejen virům

Koronavirová krize přináší mnoho nových pohledů na většinu oblastí života, průmyslovou výrobu nevyjímaje. Ta by v diskusích a hlavně řešeních, jak dál ve zvládání krize, měla mít zásadní prioritu.

 
V ČR průmyslová výroba tvoří pilíř hospodářství. A tak přežití a obnova našeho živobytí po pandemii je dána včasnou obnovou naší průmyslové výroby. Dvakrát však nelze vstoupit do téže řeky, a tak i průmyslová výroba je a bude po Covid-19 jiná.
V době, kdy čtete tento text, se snad již situace narovnává, jinak by ekonomické ztráty, beztak už vysoké, byly nevratné. Úsilí „vypnutých“ podniků se snahou přeorientovat se na výrobu ochranných pomůcek a zařízení s pomocí digitalizace, 3D tisku atp. je úžasné a úctyhodné. Tady se ukázal přesah pravdivosti rčení, že bída naučila Dalibora housti, do současnosti. Ale jsou to nouzová řešení, proto se podívejme na vliv koronaviru na průmyslovou výrobu šířeji.

Základní problém průmyslových podniků v době koronakrize a co tato situace podnikům skýtá

Průmyslové podniky potřebují k fungování tři věci: odbyt pro své výrobky, zaměstnance ve výrobě a zabezpečené subdodávky. Tyto aspekty tzv. rychlým vypnutím tvořily základní problémy průmyslových podniků v době koronakrize, kdy ale míra zasažení a její případná náprava byla různá podle sektoru průmyslu, konkrétního podniku nebo země, kde působí. Odbyt v této krizi je dán jednak tím, zda výrobek nezbytně potřebujeme, a jednak vzdáleností a složitostí jeho dopravy k zákazníkovi. Nezbytná potřeba v krátkodobém horizontu znamená, že například lépe jsou na tom potraviny, hygienické potřeby, ochranné pomůcky, léky než velké těžební stroje. V dlouhodobém horizontu jde o zachování uzavřeného koloběhu naplňování našich potřeb, kde třeba bez velkých těžebních strojů bychom neměli suroviny pro výrobu zmiňovaných ochranných pomůcek. Vzdálenost odbytu je pak negativním obrazem globalizace. Viděli jsme, že kamionová doprava nepřestala fungovat na rozdíl od masivní mezikontinentální přepravy. To se projevilo i u subdodávek, jejichž logistika byla lepší v přímém okolí ČR. Pokud jde o samotnou výrobu, pak čím více pracovníků nutných na výrobní lince, tím větší je v době koronaviru fragilita zachování výroby. A to považuji za východisko k chápaní automatizace a robotizace v průmyslu v době pandemie Covid-19.

Nebývalý transfer výsledků badání do podnikové praxe
Globální závislost na dovozu tak jednoduchých komodit, jako jsou roušky, nanofiltry, respirátory, ventilátory, pumpy atp. přinutila podniky k neobvyklým průmyslovým inovacím, které deficit těchto pomůcek bravurně výrobně i technologicky zvládají. Tak rychlý technologický transfer výsledků vědy a výzkumu do praxe jsme tady dlouho nezažili. Snad si z toho vyznavači bodů a financování vědy pouze za vědecké články a publikace vezmou ponaučení, protože spouštěná metodika 17+ pro hodnocení univerzit vytváří tlak na to, aby univerzity ztratily schopnost rozumět a dělat konkrétní, dnes praktické věci. Pak by jejich schopnost pomoci, jak jsme ji v krizi viděli, zmizela. Iniciativa univerzit, akademických a vědeckých pracovišť, IT a dalších pracovníků při výrobě uvedených pomůcek nejvyšší kvality svědčí o tom, že jsme schopni využít nezměrného inovativního myšlení našich strojařů a průmyslníků. To považuji za největší přidanou hodnotu našeho průmyslu a strojírenství, o kterou nesmíme přijít, nejen v této současné krizi. A v krizi to představuje největší šanci pro zachování výroby, pokud je zasažena výroba vlastních výrobků.

Roboti se virem nenakazí
Pandemická krize paradoxně vnáší na automatizaci a robotizaci výroby nové pohledy. Čím méně lidí na výrobních linkách, tedy při vyšším stupni automatizace a robotizace, tím je průmyslová výroba v karanténě podstatně méně zasažena. Čím méně lidí na výrobní lince, tím spíše lze vytvořit nepotkávající se týmy pro jednotlivé směny a jejich záměnnost.
Lze tedy říci, že plně automatizované výrobní provozy mají v pandemické krizi nesporné výhody. Dovolím si daný příklad zobecnit na vyšší stupeň digitalizace průmyslové výroby a služeb, v tzv. čtvrté průmyslové revoluci. Ta není jen o produktivitě práce, o jejíž záchranu nyní jde. Je to změna způsobu získávání živobytí lidí, o což v této krizi jde také. Jenže musíme odlišit materiální výrobu a digitální služby. Průmysl 4.0 nás vede k tomu, že digitální služby jsou cennější, ale materiální výroba je jistější. Uvedu banální příklad. Co je v době digitálních služeb cennější, vlastnit síť hotelů nebo vlastnit internetovou aplikaci na hledání ubytování, např. Booking.com? Jistě usoudíme, že internetová aplikace. Jenže tyto digitální služby v době koronavirové krize přestanou fungovat, zákazníci zmizeli, hotely jsou prázdné, schází tradiční hosté, ale s hotelem jako materiální výrobou lze přece jen něco podniknout. Hotely lze užít pro ubytování jiných hostů případně, v dnešní krizi to mohou být lidé v karanténě, zdraví starší lidé potřebující izolaci, zahraniční experti z Jižní Koreje pro Nošovice s předepsanou izolací, i bezdomovci. Materiální výroba má vždy alespoň nějakou hodnotu.
Ale digitální služby pro materiální výrobu na tom jsou lépe než služby druhotné, vlastně zbytné pro lidský život. Dálkový přístup k zákazníkovi je možný i s Covid-19. GE Aviation Czech testuje své nové letecké motory v ČR již od února za vzdálené přítomnosti italských specialistů, kteří pracují z domova v Turínu. V automatizované a digitalizované výrobě také můžeme vyrábět nebo opravovat na dálku až u zákazníka, např. 3D tiskem můžeme masky vyrábět i ve vzdálené nemocnici, dálkový přístup a rozšířená realita urychluje opravy.
Současná krize mi dává za pravdu a do budoucna k tomu přímo vyzývá, jak nové technologie automatizace, robotizace, digitalizace, 3D tisku, internetu využít. Proto je a bude žádoucí v digitální době přemýšlet více o podnikání s internetem, o nových podnikatelských modelech než jen o vlastní tradiční výrobě. Ale z našeho přemýšlení nesmíme vlastní výrobu vynechat, neboť nakonec ona je ta nezbytná.

Digitalizaci výroby a služeb nelze oddělovat od sociálního smíru
Jako poučení z dnešní krize lze očekávat motivaci k automatizaci a robotizaci, ale i k dalším změnám v délce logistických řetězců, vlivu zásob na robustnost systémů atp. Co bychom byli dali za plně robotizované linky pro výrobu ochranných pomůcek v ČR? Na druhou stranu si však myslím, že technologicky vyšší stupně automatizace včetně robotizace náš průmysl příliš neovlivní. Robotizace je v něm již aplikována, včetně kolaborativních robotů. Dosud to vždy bylo tak, že vznik nějakého stroje vedl k potřebě stroj vyrábět, starat se o něj, vylepšovat ho, a to vše nakonec vyžadovalo více pracovní síly než původní činnost stroje a také přeškolení lidí. Důsledkem ale byla vždy větší efektivita, a tedy spotřeba.
Automatizace a robotizace nemůže celkově vyřešit problém nedostatku i kvalifikovaných pracovních sil, i když je to tak někdy prezentováno. Může jej změnit, zmírnit, ale ne odstranit. Výrobní linku bude ovládat méně kvalifikovaných pracovníků, ale pro její údržbu budeme potřebovat nové kvalifikované pracovníky. A míra univerzálnosti použití automatizované a robotizované linky klesne. Výrobní linka v pandemické krizi bude odolnější, ale potřebu kvalifikovaných pracovníků neodstraní.
Proto bychom rychlé či překotné nasazování automatizace a robotizace do výroby a společnosti měli důsledně zvažovat. Existuje Gaussova křivka lidských schopností a nemyslím si, že se lze v ní libovolně pohybovat. Z toho plyne, že některé profese, zvláště ty zaměřené na fyzickou práci, by asi bylo vhodné zachovat a nerobotizovat „za každou cenu“. S nadsázkou se zeptejme, zda bychom chtěli robotizovat profesionální fotbalisty nebo hokejisty... Starý Řím byl „robotizován“ otroky, ale pak bylo nutné obstarat chléb a hry.
Mimochodem, vyprávěl jsem jednomu kolegovi, americkému profesorovi, o svých pochybnostech, zda bych přijal zakázku na robotizaci práce popeláře z etického a sociálního pohledu, neboť i za tuto práci mohou být někteří lidé vděční. Kolega v souvislosti se sociálními dopady robotizace odpověděl, že v USA mají robotizovaný svoz odpadu. Jezdí jen řidič a z popelářského auta vyjíždí robot pro barevné popelnice. Ptal jsem se, co dělají ti bývalí popeláři. Odpověď byla krutá – přišli o práci a z některých se stali zřejmě zloději. Co pak se sociální stabilitou? Kolega to charakterizoval takto: Dobročinnost je cena za sociální klid. I když jde tedy o triviální případ, myslím si, že ukazuje v plné nahotě problémy, které ne zcela promyšlená robotizace může vyvolávat a přinášet.

Prof. Ing. Michael Valášek, DrSc., je děkan Fakulty strojní na ČVUT a zabývá se mj. mechatronikou, tedy propojením mechaniky s elektronikou a počítačovým řízením. V roce 2003 získal ocenění Česká hlava, loni převzal za fakultu ocenění v soutěži Vizionáři 2019.
 
Publikováno: 9. 6. 2020 | Počet zobrazení: 330 článek mě zaujal 66
Zaujal Vás tento článek?
Ano