Rosler MURR2 Schunk

Dostat se z pasti levné ekonomiky

Svaz průmyslu a dopravy ČR představil na počátku září priority pro podporu ekonomiky a očekávání zaměstnavatelů od příští vlády. Co si od nich slibuje viceprezident SP ČR Radek Špicar?

 

Zmínil jste, že pandemie by měla znamenat tečku za první etapou ekonomické transformace. V jakém smyslu?
Dosavadní „devadesátkový“ transformační model navzdory různým s ním spojeným chybám nám umožnil dohnat a předehnat jih Evropy. Ekonomickou výkoností jsme dohnali státy, jako je Portugalsko, Řecko, Španělsko nebo Itálie, což lze hodnotit jako velmi slušný úspěch. Tento transformační model je teď už ale vyčerpaný, přežitý a narazil na svoje limity: Vytvořil strukturu ekonomiky, která nám neumožňuje dohánět ty nejúspěšnější – Německo, Benelux, Skandinávii...
Abychom to dokázali, musíme začít druhou ekonomickou transformaci, která bude založena na restrukturalizaci českého hospodářství a kvalitativně bude mnohem náročnější než první. Potřebujeme se vymanit z ekonomiky postavené obecně na levné práci, ve které jsou zakódovány naše hlavní problémy. Jsme nyní hlavně subdodavatelé s nízkými maržemi, bez přímého vztahu ke konečným zákazníkům. Nejsme finalisté a to je úroveň, na kterou se potřebujeme dostat. Zatím jsme ekonomika velmi ovládaná zahraničním kapitálem, a těch 300 miliard, které odsud ročně odcházejí, doma výrazně chybí. Potřebujeme investory motivovat, aby tu nechávali více peněz, a také český kapitál, který bude zisky přirozeně ponechávat zde, reinvestovat je.
Průmysl se musí dostat z pasti levné ekonomiky, a k tomu je zapotřebí, aby vláda vytvořila vhodné podmínky. Lze to sice zvládnout i bez její podpory, ale bude to dražší, a potrvá déle – a čas je v moderním světě kritickým faktorem.  

Svaz průmyslu už vytyčil hlavní priority, na které bude nutné se zaměřit...
Ano, jednou z hlavních priorit českého průmyslu je digitalizace, automatizace a robotizace. To není něco, co začalo během pandemie, kdy se týmy nemohly fyzicky scházet. Je to trend, který začal velmi intenzivně už před pandemií, která ho jen urychlila. Podniky byly donuceny investovat do digitalizace kvůli tomu, že jim chyběli lidé. Český pracovní trh byl naprosto vyčerpaný před pandemií a nyní stále je, takže firmy investují do automatizovaných pracovišť. Pandemie jim ukázala, že to je jediná cesta.
Průmysl potřebuje, aby stát byl partnerem nejen tím, že podpoří digitalizaci podniků vynaložením prostředků v národním plánu obnovy, ale aby se primárně sám digitalizoval. V Evropě patříme v tomto ohledu k průměru, takže je tu velký prostor ke zlepšení. Svaz průmyslu je členem Business Europe, což je celoevropský zastřešující zaměstnavatelský svaz na úrovni EU, kde patříme k nejaktivnějším. Intenzivně usilujeme, aby Evropa měla společný digitální trh, ale nedošlo k jeho přeregulovanosti, k čemuž má mnoho evropských států silnou tendenci.  

Projevil se dopad pandemie na trhu práce?
Trh páce je klíčová věc ovlivňující konkurenceschopnost jakékoli ekonomiky. A jestli někdy čeští zaměstnavatelé projevili svoji společenskou odpovědnost, bylo to právě během pandemie, pokud jde o udržení zaměstnanosti. Nezbavovali se svých pracovníků, protože kdyby si ulehčili situaci a během krize je propustili, jak bylo běžné dříve, restart po ní, podobně jako tomu bude nyní, by pro ně byl nesmírně komplikovaný. Na vyprázdněném trhu práce by lidi nabírali zpátky velmi obtížně. Museli by je přeplácet nebo by je třeba ani nezískali vůbec. To je něco, co se vždy dařilo Němcům i díky velkorysým státním podporám, a my jsme to konečně dokázali po nich zopakovat. Pandemii jsme prožili s nejnižší nezaměstnaností v Unii. Vláda tentokráte pomohla a systém programů Antivirus a Kurzarbeit umožnily udržet zaměstnanost a mít připravené pracovníky na postcovidový restart.

Co bude automatizace výroby znamenat pro lidi?
Potřebujeme automatizovat a robotizovat výrobu, abychom zvýšili produktivitu a zbavili se největšího problému, se kterým se nyní potýkáme, což je nedostatek pracovních sil. Jsme po nejhorší hospodářské krizi v našich moderních dějinách a na trhu práce stále chybí 350 tisíc lidí.  
Co je ale důležité říci upřímně: S tím, jak budou firmy digitalizovat a automatizovat, budou propuštěny možná desítky tisíc lidí. Půjde o místa, z nichž se stále ještě z podstatné části skládá česká ekonomika – pracoviště fyzicky velmi náročná, nevyžadující téměř žádnou kvalifikaci, a obvykle špatně placená. Ta by v moderní ekonomice už neměla mít místo. Musíme se jich zbavit, protože na nich nelze postavit naši budoucí konkurenceschopnost. Pro tyto lidi vzniknou nová pracovní místa, kterých může být dokonce více, jenže je tam jedno velké ALE… Pracovníky propuštěné z nežádoucích a špatně placených míst bude nutné rekvalifikovat. Ale netýká se to výhradně jich. S tím souvisí i rekvalifikace a zapojení lidí 50+, kteří jsou velice schopní, ale některé nové profese už nemusí být schopni zastávat. Například ještě nedávno by zkušený konstruktér spalovacích motorů byl vyhledávaným, ceněným a dobře placeným specialistou, zatímco dnes už by měl problém sehnat místo – pokud se nepřeškolí a nezaměří na jiný segment, třeba dnes aktuální elektromobily. Nastoupí proces označovaný jako „upskilling“ (zvyšování kvalifikace), bude nutné lidem dodat nové kompetence, aby tyto nové pracovní pozice byli schopní vykonávat – a budou samozřejmě muset být ochotní tyto nové kompetence získat.

Takže bude větší důraz i na vzdělávání, které by mělo přípravu na nové podmínky podpořit?
Ano. Vzdělávání je věc, která se týká digitalizace i trhu práce. Potřebujeme studenty odpovídající nárokům doby, které na absolventy všech typů škol budou zaměstnavatelé v příštích letech mít, jak se ekonomika bude postupně sofistikovat. Proto je naprosto klíčové pokračovat v revitalizaci duálního vzdělávání na středoškolské úrovni, kde musíme školy propojit s firmami na naprosto jiné úrovni, než je dosud zvykem, i když už se dost věcí zlepšilo. A stejně tak je nutné více spojit se světem praxe i vysoké školství. To znamená nové, profesně orientované studijní programy, které se díky novému vysokoškolskému zákonu akreditují už několik let. Jsme rádi, že se tak už na řadě univerzit děje a firmy o ně mají velký zájem.

Budou ale školy schopné zajistit dostatek lidí? Navíc studium zabere nějaký čas a pracovníky firmy potřebují už teď...
Dalším problémem, tématem i prioritou pracovního trhu jsou proto zahraniční pracovníci, které aktuálně nutně potřebujeme, abychom vykryli nedostatek domácích pracovních sil. A protože je tu nemáme, nejsme schopni postkrizovou konjunkturu plně využít. Narazili jsme na strop našich produkčních možností, jako po letech 2008–2009. Podniky odmítají zakázky, nejsou schopny je plnit včas a jsou za to penalizovány – nemáme lidi. Potřebujeme otevřít trh práce a dostat sem zahraniční pracovníky. Jenže je tu problém. Kromě naší nepružné byrokratické administrativy, která s tím souvisí, je tu silná konkurence jiných zemí, které čelí stejnému nedostatku pracovních sil. Jestliže Němci potřebují statisíce zahraničních pracovníků a jsou schopni je lépe zaplatit, a Poláci, kteří jich mají přes milion a mají jednodušší systém umožňující mnohem rychleji vyřídit potřebné formality, je pro české firmy téměř nemožné dostat sem třeba ukrajinské pracovníky, které zoufale potřebují.

V prioritách stanovených Svazem průmyslu figuruje kromě již zmiňovaných témat i energetika, doprava a dopravní infrastruktura a také podpora exportu…
Export tuto zemi živí. Jsme jedna z nejotevřenějších ekonomik, velmi závislá na vývozu. Ale je zde velký problém, který se táhne celých dvaatřicet let první ekonomické transformace, a to je nedostatečná diverzifikace. Brexit pomohl tomu, že jsme se z 85% závislosti na EU dostali na 80 %, ale to je stále ještě příliš mnoho. Unii se nemusí vždy dařit, a s takto vysokou závislostí je česká ekonomika příliš zranitelná. Naším vzorem by mělo být Německo schopné nepříznivý vývoj v EU kompenzovat v Severní Americe, severní Africe nebo v jihovýchodní Asii. Jenže pokud budeme setrvávat v pozici levné ekonomiky, není to možné. Nemáme finální produkty, jejichž výrobce se rozhoduje, kam je bude vyvážet. Jsme subdodavatel, který do chladničky německé nebo francouzské značky dodává motor a chladicí systém, ale nerozhoduje o tom, kam půjde výsledný produkt, nebo jaký bude mít design či cenu. Tuto možnost nemáme, a právě tu musíme získat. Pokud ji nebudeme mít, máme stále zásadní problém. Za posledních 32 let jsme se naučili skvěle vyrábět – ale pro jiné. Teď je čas naučit se prodávat pod naší značkou.
To ovšem vyžaduje i koncepční institucionální podporu exportu na státní úrovni. EGAP, CzechInvest, mise podnikatelů s ústavními činiteli, a to hlavně na trhy, kde je to tradičně přímo vyžadováno, jako jsou Čína, Indie apod. V nejúspěšnějších zemích světa to funguje jako tandem – šikovný podnikatel nebo firma má podporu státu. A hlavně je tu i problematika finanční podpory exportu – pokud naše firmy nedosáhnou na konkurenceschopné úvěry, pojistky, v tvrdé konkurenci zahraničních subjektů, jako jsou německé, francouzské, nebo italské firmy, nemají šanci uspět. Naštěstí, na rozdíl od předchozí krize, která byla finančního a hospodářského charakteru a banky byly spíše součástí problému, který prohlubovaly, nyní jsou spíše součástí řešení.

Josef Vališka
Foto: SP ČR

 
Publikováno: 4. 10. 2021 | Počet zobrazení: 225 článek mě zaujal 13
Zaujal Vás tento článek?
Ano