Kvalitní projekt startuje pečlivou přípravou

Firma patří k uznávaným dodavatelům automatizačních řešení. Kde všude se uplatňujete?
Automatizace se dnes vyskytuje v řadě odvětví, naše společnost působí v těchto sedmi: logistice, automobilovém a potravinářském průmyslu, v energetice, úpravě vody, v chemickém a petrochemickém oboru. A pak tu máme robotiku, automatizaci s využitím průmyslových robotů. Ta se týká hlavně logistiky, automotive a potravinářství, kde se nyní prosazuje nejsilněji.

Je široký záběr firmy lepší než úzké zaměření na určitý obor, v němž ale zase může být absolutní špičkou?
Všechno má svá pro a proti. Důvod, proč jsme si vybrali spektrum průmyslových odvětví je cílený. Každý obor má svůj ekonomický vývoj, kdy se střídá pokles a konjunktura. Široký záběr nám umožňuje v podnikání být dlouhodobě stabilní. Na druhou stranu širší pojetí klade mnohem větší požadavky na kvalitu a rozsah znalostí inženýrských kapacit. Kolegové musí mít nejenom odborné zkušenosti, ale také se musí orientovat v podnikatelském dodavatelském prostředí, které je jiné v automotive a jiné třeba v energetice.    
Dynamika trhu je vysoká. Zatímco ještě v 70. letech se běžně rozhodovaly investice s návratností na desítky let, dnes se do toho pustí málokdo. Kdybychom se před pár lety zeptali taxikářů, co považují za svou největší konkurenci a hrozbu, asi by většina označila jinou taxikářskou firmu nebo toho vedle na „štaflu“. Nikoho by nejspíše nenapadlo, že do hry vstoupí nový portál Uber. Který navíc ani nevymysleli taxikáři. Podněty a změny trhu přicházejí často úplně odjinud, než by se dalo čekat. Je to stejné jako s krizemi: vždy přijde jiná, než ta, na jakou jsme připraveni. A tempo se stále zrychluje.

Právě krize včetně pandemie paradoxně nahrává automatizačnímu trendu. Firmy, které zatím váhaly, to přimělo začít realizovat. Co je potřebné brát v potaz, aby vše proběhlo hladce a eliminovalo se riziko případných problémů?
Zkušenost s automatizací je už poměrně velká. Nejen u automobilek, kde je už na vysoké úrovni. Rozhodně to ale není plošná záležitost. V některých odvětvích teprve nastupuje. Zejména tam, kde se zatím spoléhalo na velké množství lidské práce a odliv lidí buď ještě nenastal, nebo teprve nastává. Předně je nutné porazit různá paradigmata typu „vždy jsme to dělali takhle…“, nebo „však ona se situace zlepší“.
Pak je nutné si uvědomit, že každé řešení je svým způsobem unikátní a bude vyžadovat určitý vývoj. Pokud jde o automatizaci na míru, a to je případ drtivé většiny instalací, je třeba počítat s tím, že je to specifická práce, která se velmi špatně normuje. I přes veškeré úsilí věnované návrhu optimálního řešení, vyčlenění kapacit pro spolupráci s integrátorem i jasné komunikaci se může stát, že se během realizace objeví nové faktory, projekt se zpozdí nebo řešení funguje jinak.  
Není to zase tak dlouho, kdy byla na trhu například velká nezkušenost s implementací informačních systémů. Když se instalovaly poprvé, následovala často velká zklamání zákazníků, kteří měli od nich nereálná očekávání. Dnes už se podnikové systémy staly běžnou součástí firemního provozu, dodavatelé se naučili pracovat se zákazníky a ti zase pochopili, že kvalitní zadání a spolupráce při implementaci přinese očekávané výsledky.

Co může ovlivnit, jak projekt dopadne?
Čím více se řešení přizpůsobuje zákazníkovi a čím větší je variabilita produktů, tím náročnější bude i aplikace. To znamená, že bude také dražší a potenciálně přinese i více starostí. Správně nastavené očekávání je předpokladem úspěchu. Za tím stojí důsledná komunikace a spolupráce s dodavatelem. Stejně jako dříve u systémů ERP i pro automatizační projekt je nutné vyčlenit ve firmě tým lidí. Tým, který bude rozumět úkolu, spolupracovat s dodavatelem řešení a pomáhat při implementaci automatizační úlohy.
Je potřeba si uvědomit, že výsledná cena není jen cena zařízení, ale zahrnuje i práci vlastních lidí, kteří budou na projektu s dodavatelem spolupracovat. Každá investice tohoto typu by měla mít svou ekonomickou analýzu. Řada zákazníků ji dělá, ale v případě nedostatku zkušeností s podobnými investicemi tuto fázi většinou podcení.
Ti zkušenější si nejprve objednají testovací model, nebo dokonce digitální dvojče, na kterém si vyzkouší, zda a jak bude systém fungovat. A teprve po ověření, že např. daný díl lze robotem uchopit a manipulovat s ním, má smysl se pustit do realizace.
Tyto postupy ovšem vyžadují také práci, která má svoji cenu. Byť jsou zpočátku dražší, ve finále končí včas, v dobré kvalitě, a vše funguje. Pokud se zákazník orientuje od začátku na nejnižší cenu, může se dočkat nepříjemných překvapení.  

V kurzu jsou nyní roboty, zejména kolaborativní. Uvažují o nich i firmy, které by na ně dříve nepomyslely. Kdy má ale automatizace a nasazení robotů smysl, a kde se naopak nevyplatí? Existuje nějaké obecné pravidlo?
To je složitá věc, kterou nelze úplně paušalizovat. Zůstaneme-li u průmyslových robotů, dá se říci, že kde je práce kreativní, nebo kde je vysoký podíl lidského rozhodování, jejich doba ještě nenastala. Pro automatizaci jsou nejvhodnější operace, kde je vysoký podíl rutinní manuální činnosti.
Na začátku je důležité si vždy rozmyslet, zda je potřeba dosáhnout vysoké variability produkce, která je různorodá a mění se v čase. Pokud to tak je, vyplatí se nasadit průmyslové roboty. Jsou flexibilnější než linka nebo jednoúčelový stroj. Lze je lépe přizpůsobit, což umožňuje vyrábět širší řadu produktů. Výroba ovšem bude o něco pomalejší a vstupní investice větší. V případě, že jde o továrnu, jejíž výroba je založena spíše na nižší ceně a velké kvantitě, může být výhodnějším řešením jednoúčelový stroj s vysokým tempem a objemem výroby. Ten je schopný chrlit s nízkými náklady velká kvanta výrobků v opakované kvalitě s vysokou přesností. Jeho nevýhodou je ovšem úzký sortiment. Podle toho, do kterého ze dvou základních typů firma více zapadá, by se měla odvíjet i volba automatizačního řešení.

Jaké jsou Vaše praktické zkušenosti?
I když cena robotů a automatizačních zařízení klesá a roste počet jejich výrobců, je pro menší a střední firmy investice do automatizace mnohem větším rizikem, než v případě velkých společností. Jsou na své produkci mnohem více závislé, a když selže jeden článek řetězce, jsou následky horší. Investice představuje mnohem větší procento z jejich provozních nákladů. Na druhou stranu právě do tohoto segmentu je směrována velká část evropských dotací a pobídek, které mohou tato rizika do jisté míry zejména v začátcích kompenzovat. Vždy se ale vyplatí spolupracovat s někým, kdo automatizaci opravdu rozumí.
Přirovnal bych to k výstavbě rodinného domu. Když se ho rozhodne postavit laik, prohlédne si pár katalogů, namixuje různé prvky, které se mu líbí na různých projektech, a namaluje si cosi svého, co nakonec obvykle není ani hezké, ani účelné. Lepší je zajít za architektem, vysvětlit mu své potřeby, a nechat ho vymyslet funkční a realizovatelné řešení. Úplně stejný postup doporučuji i v případě automatizačního projektu. Hlavně pokud jde o menší a střední firmy.
Častou chybou bývá, když se společnost sama pustí do navrhování, jak by stroj či řešení mělo vypadat a tyto své představy pak zadá realizačním firmám. Řada méně zkušených dodavatelů vám může navrhnout cenu zařízení dle vaší poptávky, aniž by se ověřovala funkčnost tohoto řešení. Když firma podcení inženýrskou přípravu a neporadí se se zkušenými integrátory, pravděpodobně může očekávat problémy. Ve finále totiž za řešení, které se snaží dostát původní představě, může zaplatit až násobně více. Zkušený integrátor poradí optimální řešení, kdy může stačit třeba jen rekonfigurace linky a robot nebude zapotřebí vůbec. Na této fázi se rozhodně nevyplatí šetřit.
Často příčinou vysokých nákladů bývá také podcenění údržby. Při selhávání částí technologie a jejich přestavbě jsou náklady téměř srovnatelné. Mohou dosahovat až milionových částek. Přitom u milionových implementací jsou částky za kvalitní servis v desítkách nebo stovkách tisíc, takže se z dlouhodobého pohledu opravdu vyplatí.

Na co by se měly firmy připravit a jak vypadá samotná realizace projektu?
Základem je, jak už bylo zmíněno, precizní příprava a vyjasnění představ a potřeb zákazníka. Během této fáze se může stát, že dojdeme k závěru, že požadovaného cíle lze dosáhnout jiným řešením. Tato fáze je jednou z nejdůležitějších. Poté může následovat kontraktační část a příprava na vlastní zahájení projektu. Dnes už dodavatel standardně zákazníkovi předloží vizualizovaný model, 3D výkresy nebo digitální podobu toho, jak bude linka či stroj fungovat. To zároveň slouží jako koncepční základ, který konstruktéři rozpracují na jednotlivé sestavy a subsystémy – roboty, dopravníky, uchopovače apod. Zde pak začíná paralelní realizace, kdy současně běží jak výroba mechanické části, montáž, tak výroba chytré elektroniky, která bude zařízení řídit.
Současně probíhá testování, kdy se stroj či linka předpřipraví pro finální montáž u zákazníka. Ten zatím dodá své polotovary, se kterými linka operuje, nebo produkty, které má zařízení vyrábět pro odzkoušení u integrátora. Testuje se, zda vše funguje, jak má, zda zařízení správně třídí, svařuje apod. Pokud nastanou problémy v této fázi, jejich odstranění je výrazně levnější než v ostrém provozu.
Po ověření, že zařízení splňuje požadavky zadání, může následovat finální instalace u zákazníka, kde se po zprovoznění ještě ladí detaily. Zařízení většinou navazuje na nějakou technologii, a právě jejich harmonizace a synchronizace patří z pohledu finálního zprovoznění k velmi náročným částem projektu. Integrátor i zákazník by měli počítat s asistenčním provozem, který sice také něco stojí, ale integrátor nechává u zákazníka nějakou dobu své pracovníky, kteří dohlížejí, zda vše funguje, a zároveň zaškolují obsluhu i servis daného pracoviště. To trvá podle typu instalace v řádu dnů nebo až tři měsíce u složitých projektů. Pak už lze přejít k běžnému provozu, servisu a režimu péče o zákazníka.

Josef Vališka
Foto: B:TECH

Publikováno: 21. 6. 2021 | Počet zobrazení: 965 172