murr Schunk

Bezpilotní nebeská cisterna

Nese jméno Stingray - rejnok - a svým aerodynamickým zploštělým tvarem s nízkoprofilovým stealth designem svého jmenovce opravdu připomíná. Stroj tajemný stejně jako továrna, v níž vzniká - speciální provoz Boeing Phantom Works pro vývoj utajovaných prototypů - se nedávno poprvé odkryl světu.

 

Společnost Boeing začala v americkém St. Louis s prvními testy prototypu svého vzdušného tankeru pro program MQ-25 Stingray, který bude primárně pomáhat doplňovat palivo americkým stíhačkám startujícím z letadlových lodí. V závěru loňského roku firma tajemný stroj, který by měl výrazně změnit budoucnost vojenských operací, představila oficiálně a v současné době je ve fázi testování motoru, po níž by měly začít i samotné zkušební lety z paluby letadlové lodi.
Projekt Stingray je označení pro první bezpilotní letoun, jenž bude zařazen do služeb americké armády, a má být schopen vzletu i přistání z letadlové lodi. S doletem až tisíc mil (v případě námořních mil jde o více než 1800 km) má být schopen 500 mil od letadlové lodě doplňovat palivo bojovým letounům. V jeho útrobách je téměř 7 t (6,8 t tzn. ca 8300 l) paliva, které letounům F/A-18E/F Super Hornet, EA-18G Growler a Lockheed F-35C Lightning II (Joint Strike Fighter) znatelně prodlouží operační dosah.
Například pro stroje Hornet by se tím prodloužil jejich dolet o dalších 600 až 800 km, tedy na dvojnásobek. V budoucnu by tak nový stroj měl nahradit palubní stíhač F/A-18E/F, který zatím plní funkci cisternových letadel.
Cílem je zvýšení bojového dosahu letecké složky útočných svazů letadlových lodí CSG (Carrier Strike Group), které jsou ve své současné podobě zranitelné. Hrozbu pro ně představuje hlavně rozvoj čínských protilodních zbraní. Pomocí balistických raket DF-21D a DF-26 je totiž Čína teoreticky schopna zasáhnout tyto letadlové lodě na vzdálenost 1500 km, resp. i 3000 až 4000 km. Další nebezpečí představuje vylepšený bombardér H-6N s upravenými protilodními střelami DF-21D, které by původní 1600km akční rádius bombardéru mohly zvýšit na téměř dvojnásobný dosah, což samozřejmě americkým stratégům dělá starosti.

Tři vzdušní mušketýři
V programu MQ-25 Stingray figurují tři kandidáti na dodavatele tohoto pokročilého systému: Boeing, General Atomics (GA) a Lockheed Martin. Čtvrtá z původního kvarteta, firma Northrop Grumman, loni v listopadu z programu odstoupila, ačkoli právě její bezpilotní stroje X-47B se staly vůbec prvními autonomními tryskovými letouny, které úspěšně zvládly start a přistání na letadlové lodi - absolvovaly několik desítek asistovaných i autonomních přistání na palubách letadlovek i startů s pomocí jejich katapultů a samostatných návratů na palubu mateřského plavidla.
Všechny stroje přihlášené do programu Stingray mají stejný původ - vznikly pro demonstrační program amerického námořnictva UCAS (Unmanned Combat Air System), jehož cílem bylo vyvinout a otestovat technologie provozu bezpilotních letadel z palub letadlových lodí (a jehož vítězem se ve finále stala společnost Northrop Grumman s letounem X-47B). Program UCAS měl později přejít do programu námořního průzkumného a útočného dronu UCLASS (Unmanned Carrier-Launched Airborne Surveillance and Strike), nicméně námořnictvo se roku 2014 rozhodlo program UCLASS ukončit a přetransformovat jej právě do programu bezpilotního tankeru Stingray.
První vizualizaci dronu Stingray představila GA, která již vyvinula a vyrábí bezpilotní stroje MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper. Naznačuje, že její koncepce tankovacího dronu MQ-25 vychází z bezpilotního letounu Sea Avenger, resp. Avenger, který GA nabízela pro program námořního průzkumného a útočného bezpilotního letadla UCLASS.
Lockheed Martin podle dostupných informací vychází z řešení, jehož základem je koncept známý jako Sea Ghost (upravená verze dronu RQ-170 Sentinel). Projekt proslulých vývojářských dílen Skunk Works připomíná stroj B-2 Spirit, ačkoli má jen o něco delší rozpětí křídel než stíhačka. Podle vyjádření firmy musí být kompaktní a vybaven sklápěcími křídly, aby mohl fungovat v těsné blízkosti letové paluby. Ačkoli zadání projektu nevyžaduje stealth schopnosti, nízký profil prototypu Skunk Works MQ-25 takovéto výhody nabízí a firma uvedla, že stealth vlastnosti lze rychle integrovat do dalšího prototypu, nicméně tanker je navržen pro přepravu paliva a vizualizace konceptu Lockheed ukazují palivovou nádrž na spodku letounu.
Prozatím nejdále je zřejmě Boeing, protože krátce po zveřejnění fotografie části prototypu dronu Stingray, firma jako první ze soutěžících představila i celý stroj. Umožnila novinářům z magazínu Defense News seznámit se s ním ve vývojovém závodě Boeing Phantom Works a podle reportérů chystá už stavbu druhého prototypu. Boeing až do té doby neposkytl žádné podrobnosti o vývoji stroje, který soupeří s konkurenčními výrobci o lukrativní zakázku, kdy vítěz tendru získá od US NAVY financování výstavby čtyř prototypů, s opcí na další tři testovací drony. MQ-25 se také bude muset hladce integrovat s katapultovými a spouštěcími a rekuperačními systémy. V případě, že projekt poběží úspěšně podle předpokládaného harmonogramu, by v roce 2023 měla začít výroba a o tři roky později by mohly být do služby zařazeny první bezpilotní tankovací stroje MQ-25 Stingray, kterých armáda plánuje pořídit celkem 72.

První na ranveji - a na očích…
Letoun Boeing MQ-25 vychází z prototypu, na němž firma pracovala již v rámci později zrušeného programu UCLASS, protože se ukázalo, že jej lze relativně snadno upravit na bezpilotní tanker - např. objemný nákladový prostor bylo možné využít pro instalaci velké palivové nádrže. To by mohlo představovat výhodu oproti konkurenčním projektům, které podle dosavadních informací naznačují využití přídavných nádrží, jež však zvyšují radarový odraz stroje, zatímco interní nádrž ukrytá v trupu s prvky stealth takovéto demaskující faktory nemá. Prototyp MQ-25 tak využívá některé technologie z demonstrátorů X-45A a X-45C, i když vnitřní vybavení a systémy jsou jednoduší, vzhledem k tomu, že letoun nemusí mít průzkumné a bombardovací schopnosti, ovšem konstrukčně jde o zásadně odlišný stroj. Prototyp Boeingu je trochu podobný tzv. samokřídlu s oblými tvary, kdy dlouhé štíhlé křídlo přechází do trupu. Tento tvar je vhodný nejen kvůli obtížnějšímu zachycení radary, ale také snižuje vlastní spotřebu paliva. Na rozdíl od svého předchůdce X-45 má Boeing MQ-25 také dvě „motýlkovité“ ocasní plochy ve tvaru široce rozevřeného písmene V.
Dlouhá štíhlá křídla poukazují na velmi efektivní konstrukci pro klouzavý let. Výrobce sice přesné specifikace neuvádí, ale ze záběrů s personálem a objekty u letounu lze odhadovat délku každého z křídel Boeingu MQ-25 na ca 7-7,5 m, což s trupem o asi 3m šířce dává přibližný odhad celkového rozpětí stroje 17-18 m.
Nicméně na finále, které ukáže, jaké bezpilotní cisterny budou nakonec létat ve službách US NAVY, bude nutno počkat do srpna letošního roku, kdy by se mělo rozhodnout o vítězi tendru.

/joe/

 
Publikováno: 2. 7. 2018 | Počet zobrazení: 806 článek mě zaujal 168
Zaujal Vás tento článek?
Ano