Daň z robotů: Až naprší a uschne

Tak přesně tenhle pláč jste už určitě slyšeli. Vynořuje se tu a tam s železnou pravidelností. A nejen odboráři a stát, ale často i zaměstnavatelé si s tím trápí hlavu.
I nabízí se zdanění robotů. Vlastně taková záporná daň z práce. Podle svých zastánců by měla lidskou práci zlevnit a udržet ji lidem. Mimochodem, už z toho je zřejmé, že daň z robotů prosazují hlavně lidé, kteří předpokládají velmi pesimistický scénář spočívající v tom, že ještě větší zavedení robotů vytvoří armády nezaměstnaných. O čemž si myslím, že to je nesmysl. Proč? Protože zrovna tak, jako některé profese s postupující robotizací skutečně zaniknou, další a dosud neznámé zase vzniknou.
To máte tak: Drtivá většina obav mezi lidmi pramení z názoru, že nové technologie vezmou lidem práci. Naprosto dokonale to kopíruje obavy lidí při první a druhé průmyslové revoluci, že stroje vezmou lidem práci. Jenomže všechno to je trochu jinak. Kde se bere můj optimismus? V historii. Historie má velmi malou fantazii a stále se točí v kruhu. Lidstvo první i druhou průmyslovou revoluci přežilo. Přežilo ji dokonce celkem bez úhony. Jenom se změnilo. Místo v drožkách začalo jezdit v autech.

Evoluce si nakonec poradí
Stroje skutečně lidem vzaly hodně práce. Jenže přesto se společnost nezhroutila, ale naopak teprve po první i druhé průmyslové revoluci mohlo dojít k rozvoji státu blahobytu! (Bez ohledu na to, že to trochu přepísknul, na což teď nadávám.) Tím, že lidé byli v některých profesích nahrazeni stroji, se totiž uvolnila obrovská kvanta pracovních sil do té doby vázaných v manufakturních výrobách. A tato kvanta najednou „volných“ pracovních sil mohla vytvořit zbrusu nové profese, které do té doby neexistovaly.
Drožkáři tak byli nahrazeni strojvůdci a výpravčími na nádražích. Šičky v textilních manufakturách byly nahrazeny dělnicemi u pásové výroby. Ponocní byli nahrazeni elektrikáři. Jenomže vysvětlujte ponocnému, který dřív na vesnici chodil s petrolejkou a o půlnoci povykoval: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý dům Hospodina, ať nás chrání ve dne v noci, městu našemu ku pomoci“, že bude přeškolen na správce veřejného osvětlení, když slovo „elektřina“ v životě neslyšel!
Je to opravdu psychicky obtížné, dokonce si troufnu říct pro většinu lidí nepřekonatelné, spoléhat se na vznik něčeho, co dneska ještě neznáme. Ale právě to je principem evoluce. A ta zatím vždy fungovala, vždy si našla svou cestičku. A to míněno nejen biologicky, ale i v ekonomickém či sociálním slova smyslu.
Když jsem byla úplně malá holka (asi 6 let), řekl mi dědeček, že prý příroda na planetě je v mizerném stavu. A že se rychle kácí pralesy, takže prý není jisté, že až se jako dospělá budu chtít jako cestovatel-dobrodruh (na kterého jsem si tehdy hrála) podívat do Amazonie, jestli bude ještě existovat. A taky naše lesy ničí hromady kyselých dešťů a vzduch je nedýchatelný kvůli výfukovým plynům. Ale prý je tu jedna velká naděje, prozradil mi tehdy někdy kolem roku 1982 dědeček. Totiž je prý spočítáno, že fosilní paliva po roce 2000 dojdou. Sice nevíme, na co budeme svítit, což je problém, ale aspoň se příroda zmátoří.
Jako malá holka jsem ta jeho slova brala za svatou pravdu. A protože na mě udělala velký dojem, začala jsem si div ne v kalendáři odškrtávat dny do roku 2000, aby tu už bylo ono zázračné ozdravení přírody. Dnes, v roce 2018, je to vše naivně dětská představa, a to jak ze strany šestileté holky, tak ze strany jejího dědy. Kdo tehdy tušil, kolik nových nalezišť fosilních paliv bude od té doby objeveno? Kdo tehdy tušil něco o rozmachu katalyzátorů, o technologii těžby ropy frakováním, nebo o rozvoji solární energie? Koho tehdy napadlo, že auta budou jezdit na elektřinu a bez řidiče? Ví dnes někdo, jaké zdroje energie budeme používat za třicet let? Sotva. Víme ale, že evoluce si vždy najde svou cestičku. Proto ani 4. průmyslová revoluce naši společnost nepoloží. Ale může položit některé jedince, kteří na ni nebudou včas mentálně připravení. Kteří nebudou psychicky dostatečně pružní.
Právě tahle mentální nepružnost a představa, že roboti vytvoří davy nezaměstnaných a nezaměstnatelných lidí, ovšem vede k myšlence, že by roboti měli platit daně. A tahle představa se velmi rychle šíří. Například takový Bill Gates říká, že roboti mají platit daň úplně stejně jako lidé. No, zvláště od něj mi to zní hodně pikantně. Důvod, proč mají roboti podle Gatese platit daně, je ten, že lidem vezmou práci. Ehm, víte kolik práce vzaly lidem počítače, na kterých běžel software Microsoftu? Neměli bychom podle této logiky raději extra zdanit firmy, jako je Microsoft?

Když se do věci vloží úřad
Pochopitelně pro politiky je tahle myšlenka nadmíru lákavá. Zní pro voliče dobře. Když nad ní moc nepřemýšlíte, navozuje asi takovýto dojem: „Přijdou k nám nějací oškliví robotičtí mužíčci, kteří nám vezmou práci, udělají z nás chudáky, a ještě budou mít výhody, které my nemáme, protože budou mít daňové úlevy.“ Že roboti nejsou žádní zelení ani robotičtí mužíčci, ale jde jen o typ moderního elektronického stroje, který lidem usnadňuje práci, podobně jako mixér v kuchyni nebo zahradní hadice namísto běhání s konvemi na zahradě, se v tom naprosto ztrácí.
Nejspíš i Evropský parlament už podlehl dojmu jakýchsi podivných mužíčků konkurujících lidem, protože se už věcí začal vážně zabývat. Vznikl dokonce pološílený návrh, aby roboti - definovaní jako elektronické osoby (!) - platili i sociální a zdravotní pojištění. (Jak to, že nikoho ještě nenapadlo, aby si sociální a zdravotní pojištění platila zahradní hadice definovaná jako gumová osoba? Neusnadňuje snad taky lidem práci? Neumožňuje snad, aby zámecký park obhospodařoval jen jediný zahradník místo dřívějších dvou?).
V únoru 2017 padl tento návrh na daň z robotů pod stůl. Logicky. Postavil se proti ní vlivný průmysl. Najednou by totiž země s daní z robotů byly handicapovány proti zemím, kde taková daň není. Zato se ale politici dohodli, že připraví zákon, který bude „řešit roboty“ z většího nadhledu včetně etických problémů a závazků způsobených roboty. Co že to jako má být? Je to prostě příprava na to, že robot bude řídit auto a zaviní něčí smrt.
To opět na první pohled vypadá celkem logicky, ale jen do chvíle, než si znovu připomeneme, že robot není nic jiného než trochu šikovnější stroj. Je to asi takové jako říkat, že letadlo spadlo v době, kdy letělo na autopilota, a proto to, co v troskách z autopilota zbylo, postavíme před soud. Anebo co taková pračka? Vy už neperete na prádlo na valše u potoka? Tak to bychom asi měli přijmout zákon o etické odpovědnosti praček pro případ, že bydlíte v paneláku a vaše pračka vytopí souseda pod vámi, neb vaše pračka je vlastně pracím robotem.
Pitomost? Abychom se ještě nedivili! Někteří zákonodárci to evidentně myslí vážně. Mimo Evropu už podobné zákony vznikly. Virginie schválila v březnu 2017 nový robotický zákon, který umožňuje volný pohyb robotů na ulici. Robot je však regulován. Smí po ulici jezdit maximální rychlostí 16 km/h, nesmí vážit více než 23 kg a musí být krom jiného ovladatelný i lidmi na dálku. Legislativci se evidentně báli, že by se autonomní robot splašil, vydal na špacír a už by ho nikdo nezastavil. No jen si představte tu hrůzu: vaše pračka pere a pere a pere… a pořád pere a nikdo ji nemůže zastavit… No neměl by snad na to být zákon? Že takhle pračky nefungují? Že takhle se nekonstruují ani roboty? No to zkuste vysvětlit spíš zákonodárcům (když mezi nimi někteří ještě pořád neumí použít ani obyčejný email).

Markéta Šichtařová
Autorka je ekonomickou analytičkou a ředitelkou společnosti NextFinance