Létajícím autem přes kanál La Manche
Jedno století, 8 let a necelý měsíc poté, co Louis Blériot přeletěl 25. července 1909 jako první pilot se strojem těžším než vzduch (Blériot.XI), kanál La Manche, zopakoval jeho úspěch další Francouz, Jérôme Dauffy - tentokrát ovšem s automobilem…
Zakladatel firmy Vaylon toho dosáhl se strojem nazvaným Pégase. Trasu z Paříže do Londýna absolvoval ovšem na rozdíl od svého slavného předchůdce většinou po zemi, nicméně i tak se prototyp tohoto létajícího auta stal historicky prvním automobilem, který přeletěl Lamanšský průliv vlastní silou vzduchem. Stroj vyjel po silnici od Champs-Elysées na pobřeží Opal, kde vzlétl a letěl do vzdálenosti 35 km. Při cestovní rychlosti 70 km.h-1 mu čas potřebný k přeletu La Manche zabral zhruba půlhodinu, a po překonání kanálu dokončil v Británii svou cestu do cíle opět po zemi.
Bugina, které dokáže i létat - na padáku
Prototyp létajícího automobilu Vaylon Pégase je v podstatě buggina vybavená tlačnou vrtulí a kluzným padákem, které využívá podobně jako motoroví paraglidisté. Tato létající vozidla vyvíjí firma Vaylon už od roku 2010. Nejnovější verze (vozidlo bylo původně jednomístné, později se dvěma místy za sebou) uveze dva pasažéry vedle sebe jako v běžném automobilu. Vozidlo je vybaveno vším potřebným, aby mohlo získat homologaci pro provoz na pozemních komunikacích - výrobce udává, že Vaylon Pegasus je první létající auto, které má schválena potřebná dopravní povolení platné v Evropě. A co je nejdůležitější - na rozdíl od většiny specializovaných konceptů létajících aut umožňuje kombinovat schopnosti obou dopravních prostředků za relativně dostupnou cenu. Další věc, kterou se Vaylon Pégase liší je, že zatímco koncepty létajících vozidel obvykle používají pevná křídla při pozemní dopravě sklopená či složená, Dauffyho stroj využívá “měkké” křídlo plněné vzduchem, v němž se stroj pohybuje. Minimalistické jsou rovněž startovní a přistávací nároky: ke startu do vzduchu potřebuje cca 30m rozjezd, ale raději se počítá se zhruba 100m rovnější plochou (silnice či travnaté sportovní letiště). Do vzduchu unese až 250 kg a dolétne teoreticky do vzdálenosti 750 km. Vybaven motory s nízkou spotřebou paliva může tento off-road stroj letět 3 hodiny nebo jet 1000 km bez tankování. Konstrukční řešení nicméně neumožňuje takové rychlosti letu, jako řešení s pevnými křídly, která využívají některé další projekty létajících aut - např. slovenský Aeromobil. Pégase poháněný tlačnou vrtulí tak létá se svým měkkým padákovým křídlem maximální rychlostí 80 km.h-1 a pohybuje se několik desítek až stovek metrů vysoko.
Stroj je primárně určen pro sportovní létání a turistiku, ale Jérôme Dauffy má ambice uplatnit se s ním na trhu i v dalších segmentech - Pégase by podle něj mohl najít uplatnění také při plnění vojenských nebo humanitárních misí v nepřístupném terénu.
Báječní Češi na létajících strojích
Vaylon Pégase není jediným dopravním prostředkem, který už zvládá provoz ve vzduchu i na silnici, a má pro ně také potřebnou homologaci. Jeden z nich najdeme i u nás - jde o vírník Pavla Březiny z přerovské firmy Nirvana System, který ještě před historickým přeletem francouzského kolegy dokázal přiletět z Přerova do Prahy a dojet si na kávu přímo do centra na Václavské náměstí. Přerovští si jako první na světě nechali certifikovat vírník, který tankuje stejně jako auta na benzínce a má oprávnění jezdit také po silnici - oproti Pégase jde ovšem spíše o miniaturní UL letoun schopný jízdy po silnici, zatímco francouzský projekt je naopak více běžným automobilem, který v případě potřeby dokáže i vzletět. Vírník (neboli autogyra), i když se svým dvoulistým rotorem vypadá jako miniaturní helikoptéra, funguje na zcela jiném principu, bližším letadlu. Rotor funguje jako křídlo a díky sklonu náběžné hrany udržuje stroj pohybující se pomocí zadního motoru kupředu (nedokáže tedy viset ve vzduchu jako vrtulník). Díky tomu jsou vírníky velmi bezpečné - pokud ztratí schopnost pohybu vpřed, autorotací se snese jednoduše k zemi. Nenáročnost vírníku je ovšem obdobná jako u Vaylon Pégase. Ke vzletu potřebuje ca 50 - 100 m, pro přistání mu stačí i pouhých 20 - 30 m. Nirvana, která je partnerem světového výrobce vírníků, firmy Autogyro (je jedním ze tří jeho montážních závodů na světě), vyrábí hned několik různých typů dvoumístných vírníků, které dosahují max. rychlostí 160 - 185 km.h-1 a ve vzduchu vydrží až 5,5 hod.