Po bankovkách nastupuje plast i do mincí

Plastové bankovky, kdysi převratná technologie, už nejsou novinkou. Používají je ve větší či menší míře desítky zemí, např. Austrálie, Kanada, či od letoška Británie. Přešly na ně zejména státy v oblasti jihovýchodní Asie nebo africké země, kde panují náročné klimatické podmínky (např. vysoká vlhkost, teplota apod.) negativně ovlivňující životnost papírových platidel. Pro představu: průměrná životnost českých bankovek, které obsahují poměrně vysoké množství bezpečnostních prvků, je udávána mezi třemi až čtyřmi roky, u nejvyšších nominálních hodnot může přesáhnout i 5 let, ale bankovky s nižší nominální hodnotou je obvykle kvůli opotřebení potřeba měnit už do dvou let.
Výroba nové britské polymerové 5librovky je sice zhruba dvakrát dražší než původní papírové, ale podle tvrzení banky vydrží v průměru 5 let, tedy dvaapůlkrát déle než tradiční varianta, navíc ji prakticky nejde roztrhnout. Důvody pro použití plastových bankovek jsou však i jiné než jejich trvanlivost. Ve hře je i odolnost vůči falzifikátorům. I když tento materiál neumožňuje využití některých klasických ochranných prvků jako je třeba vodoznak, nabízejí možnost uplatnit celou řadu dalších vysoce funkčních bezpečnostních řešení, které jsou obtížně realizovatelná, či dokonce vůbec neproveditelná u tradičních papírových bankovek.

Od bankovek k mincím
Po plastových bankovkách se připravuje další revoluce - plastové mince. Přesněji řečeno mince s využitím plastového prvku. Už příští rok chce tuto novinku zavést Německo, které připravilo unikátní 5eurovou minci, jenž by měla doplnit papírovou 5eurovou bankovku - a stejně jako ona bude mít (tedy její plastová část) modrou barvu. Nová mince se skládá ze třech dílů - dvou kovových a plastového mezikroužku. Podle tvůrců však rozhodně nehrozí, že by se peníze mohly při běžném používání rozpadat na jednotlivé složky - spojení polymeru a kovu je prý stejně pevné jako vazba mezi dvěma kovy na jedno- a dvoueurových mincích.
Zadní strana představuje planetu Zemi, obklopenou modrým polymerovým kruhem charakterizujícím atmosféru, kolem níž je další kovový kroužek, na kterém jsou ostatní planety naší sluneční soustavy. Modrá barva je v tomto případě symbolická, ale technicky je možné jakékoli barevné provedení, jak konstatují experti z Leibnizova Institutu technické univerzity v Cáchách (RWTH Aachen), kde byl patentovaný polymer vyvinut a certifikován.
Pozornost byla věnována i možnostem hmatového rozeznávání pro nevidomé, kteří barevné provedení nemohou ocenit. Průměr kolektoru mince činí 27,25 mm, což je asi o 1,5 mm více než u dvoueurové mince a s hmotností 9 g je o cca 0,5 g těžší. Vnitřní část, která je obklopena 1,03 mm širokým polymerovým kruhem (označovaným odborníky jako „pilulka") - je stejný jako v jednoeurové minci.

Deset let vývoje
Jak uvedl pro deník Die Welt mistr Státní mincovny v Bádensku-Würtembersku Peter Huber, vývoj mince trval 10 let. Podle jeho slov jde o epochální inovaci, která by se mohla časem uplatnit i na stávajících euromincích a zlepšit tak jejich ochranu. Plastový kroužek ze speciálního polymeru, který se nechá tvarovat stejně jako kov, může nést i na mincích dosud nevídané bezpečnostní prvky znesnadňující padělání.
I když bude nová mince oficiálně platná a bude s ní přinejmenším v Německu možné běžné nakupovat, zatím se nepočítá s tím, že by plně nahradila klasické 5eurové bankovky (i když to je záměrem tvůrců), ale připravovaná série tohoto platidla se spíše stane vyhledávaným cílem sběratelů. Jihoněmecká mincovna doufá, že po odstartování tohoto projektu a získání prvních zkušeností projeví o technologii zájem další mincovny z celého světa.
Potenciál této technologie je obrovský. Jen v samotné eurozóně je podle informací deníku Die Welt v současné době v oběhu kolem 113 mld. mincí, z čehož největší část - kolem 53 mld. ks představují nominální hodnoty 1 nebo 2 eurocentů. Problém, je, že přestože výrobní náklady zůstávají stejné nebo rostou, uplatnění těchto mincí v běžném životě s rostoucími cenami neustále klesá. Některé země, jako např. Finsko, proto tyto mince už ani neemitují. Mince s vyšší nominální hodnotou - dvoueurové - jsou však stále vydávány do oběhu, v Evropě je jich je asi 5,4 mld. Pro vyšší nominální hodnoty se pak používají bankovky, ale tam nastupuje další problém, komplikující emise právě u bankovek s nejnižšími finálními hodnotami, kterých je ovšem v oběhu nejvíce - nákladnost jejich výroby kvůli nezbytné integraci bezpečnostních prvků, znemožňujících jejich falšování. Mince s plastovými prvky místo bankovek by tento problém pomohly částečně řešit - technologie využití polymerů představuje levnější alternativu, která přitom nabízí podobně vysoké bezpečnostní standardy.

Plastové peníze od protinožců
Myšlenka plastových bankovek má původ už v 70. letech minulého století. První emise byly nasazeny do oběhu počátkem osmdesátých let. Dnes jsou plastové bankovky používány v desítkách zemí, přičemž některé přešly na plastové bankovky kompletně (prvním státem, který začal papírové peníze nahrazovat plastovými, byla v roce 1996 Austrálie, dále Nový Zéland, Bermudy, Brunej, Papua Nová Guinea nebo Vietnam, ale i Rumunsko aj.). Některé je používají v souběhu s klasickými papírovými platidly (např. Brazílie, Izrael, Mexiko, Singapur či Hongkong). Hlavním světovým dodavatelem většiny plastových bankovek je australská banka RBA (Reserve Bank of Australia), která používá pro jejich výrobu speciální polymer (BOPP - biaxially oriented polypropylene), známý pod názvem „Guardian", vyvinutý ve spolupráci s australským výzkumným ústavem CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation). Dalším materiálem používaným pro tyto účely je Tyvek firmy DuPont vyráběný z polyethylenových vláken nebo DuraNote vyvinutý kanadskou AGRA Vadeko a US Mobil Chemical Company pro Kanadskou Národní banku.