Hodní roboti, zlí roboti…

Zatímco ještě před pouhými několika desítkami let bylo nasazení robotů v praxi spíše vděčným tématem pro spisovatele sci-fi, v současnosti jsou už roboti a nejrůznější automatizované systémy naprosto běžnou součástí našeho života. A zatímco ještě relativně nedávno byla jejich výhradní doménou průmyslová výroba, dnes už se stěhují přímo do našich domovů. Jde o nejrůznější robotické pomocníky, jako automatické vysavače či sekačky, nebo děti bavící robotičtí mazlíčci.

Užitečné automaty v našich službách
Klasickou sférou masového použití robotů jsou především automatizované průmyslové systémy. Roboty pro nás montují nejrůznější zařízení, svařují karosérie aut, nastříkávají je barvou i kontrolují. Jejich menší a rychlejší bratříčci dávkují do přesně stanovených balení léky, sortují a balí potraviny, součástky či nejrůznější další zboží apod. Vykonávají činnosti vesměs užitečné, a pomáhají lidem zbavit se monotónní a namáhavé práce, navíc provádějí tyto úkony s rychlostí a opakovanou přesností, jakou člověk nemůže nikdy dosáhnout. Kromě tradičních těžkotonážních robotů se objevuje i trend menších, kompaktních zařízení schopných pracovat s člověkem na jedné lince doslova bok po boku, bez ochranných klecí a mříží, což by mělo lidi a roboty ještě více sblížit, resp. vést k tomu, že je budeme považovat spíše za naše mechanické „parťáky“, než za něco nebezpečného a exotického. Roboti se také úspěšně etablovali v medicíně, kde provádějí i náročné operační zákroky.
Kromě těchto robustních a drahých průmyslových a lékařských robotů pronikají však nejrůznější automatická zařízení i do běžných oblastí našeho života – a nejsou to jen experimentální roboti z kategorie tzv. obslužných zařízení (často s humanoidními rysy na jaké si potrpí zejména asijští, ale nezřídka i západoevropští vývojáři). S nimi se počítá v budoucnu pro skutečnou spolupráci s lidmi, např. v roli asistentů pro starší či handicapované lidi apod., a proto se jejich tvůrci snaží dát jim i pro lidi co nejpřijatelnější podobu.
Nástup robotických zařízení do světa běžných věcí předznamenala hlavně jednoduchá užitečná zařízení v podobě různých úklidových systémů a robotické hračky - na roboty si tak nejmladší generace zvykají už odmalička, a nikdo se dnes už nediví, když po podlaze „šmejdí“ automatický vysavač, nebo trávník na zahradě upravuje robotická sekačka, které dodávají energii solární panely na její kapotě. Tedy pokud bereme jako roboty vyloženě mobilní zařízení schopná samostatného pohybu. Kromě nich jsou už moderní domácnosti často prošpikované řadou dalších inteligentních, značně automatizovaných zařízení, jako jsou myčky, pračky a další domácí spotřebiče, které usnadňují či zpříjemňují život jejich obyvatelům - i když ty za plnohodnotné roboty většinou nepovažujeme, byť jsou nezřídka „inteligentnější“ než ten roztomilý hračkový robotek…
A pak je tu ještě jedna kategorie robotů sui generis: bezobslužná automatická vozidla bez řidiče, jako např. automatizované soupravy metra, které již bezpečně přepravují, či budou přepravovat cestující v řadě měst, nebo robotická auta, která se nyní testují. I ta by měla být přes prozatímní nedůvěru vysoce bezpečná, a odborníci upozorňují, že dopravní legislativa by se už měla připravit na nástup těchto systémů. Prozatím jsou k jejich provozu nejvíce vstřícní (tzn., že je povolují) Američané – konkrétně Nevada a Kalifornie, jejichž předpisy již použití těchto robotů na svém území umožňují. Ann Arbor v Michiganu by se mělo stát v roce 2021 prvním americkým městem, které bude provozovat flotilu sdílených síťových robotických aut bez řidičů. Na tomto projektu spolupracuje i Michiganská univerzita. Už brzy bychom se s automaty řízenými vozy však měli setkávat i jinde – včetně Evropy, kde již probíhají pilotní projekty např. na využití tzv. autovlaků, kde za vedoucím vozidlem řízeným profesionálním řidičem jedou další auta řízená a navigovaná roboty v automatickém režimu.

Oslavované i kontroverzní drony
Poslední doba přinesla rozmach ještě jedné kategorii robotů: létajících dronů, které nyní zažívají vlnu nebývalé popularity. Myšlenka rychlé vzdušné dopravy zásilek, záběrů úžasných scenérií, či kontroly tras kabelů a různých potrubí apod. je samozřejmě atraktivní, ale kromě užitečných služeb má i svá rizika v podobě zneužití k méně ušlechtilým účelům, a také potenciálního ohrožení klasického vzdušného provozu.
Boom dronů, které se už staly v nejjednodušších malých verzích v podobě kvadro-, hexa- či opto- a jiných koptér (podle čtyř, šesti, osmi či jiného počtu vrtulí) běžně dostupnou záležitostí prakticky pro kohokoli, proto samozřejmě vyvolal i řadu otázek spojených s jejich používáním a případnou regulací. Létající roboti se budou muset řídit předpisy upravujícími leteckou dopravu (FAA), které však s takovýmito bezpilotními, resp. ze země řízenými létajícími prostředky ve své dosavadní podobě příliš nepočítaly, a v řadě případů je ani kvůli tomu, že operují v malých výškách mimo letové trasy, nezahrnovaly do řízení letového provozu. Časy se ovšem mění, a rostoucí počet robotů brázdící vzduch nad našimi hlavami se problémem a potenciálním rizikem pro letecký provoz stal.
Nejradikálněji to asi řeší Američané, kde – předpis nepředpis – mnohým stačí k regulaci nežádoucího provozu dronů brokovnice a dobrá muška, a vetřelce narušující jejich soukromí, považované za posvátnou věc, prostě nekompromisně sestřelují. O stejném postupu mimochodem však reálně uvažují (byť s nasazením technologičtějších řešení, např. laseru) i Britové a další např. majitelé TV přenosových práv na ochranu fotbalových stadionů a koncertních areálů před paparazzi v podobě létajících robotů s kamerami.
Jinou variantou je použití speciálních rušiček, tzv. jammerů, blokujících určité vysílací frekvence, a tím znemožňujících ovládání robotů, založené na bezdrátových technologiích. Problém je však v tom, že samotné použití jammerů je až na výjimky většinou striktně zakázáno regulačními předpisy telekomunikačních institucí a operátorů, a bráno jako porušení zákona. Firma APlus Mobile vyvíjí varovný systém anti-drone, který upozorní, když se nějaké technologické zařízení pokusí proniknout do vašeho soukromí. Osobní systém detekce dronů dokáže zjistit, pokud se něco s kamerkami používanými v dálkově ovládaných létajících robotech pohybuje ve vzdálenosti do 16 m od daného místa.
Ale jsou tu i jiní kontroverzní roboti. Opravdoví zabijáci, kteří mají blíže k legendárnímu Terminátorovi, než k automatickému montérovi na výrobní lince. Kromě autonomních aut jezdí po zemi už i ozbrojení roboti, kteří patrolují kolem vojenských objektů apod. Na moři hlídkují robotické lodě a co se skrývá pod hladinou, naznačuje zpráva, že americké námořnictvo začalo testovat robota v podobě ryby. Zatím ke kontrole částí plavidel pod vodou, ale i ke špionážním účelům a získávání informací. Počítá se s tím, že nástupci současného prototypu ponesou i zbraňové systémy.

Stroje, kterých bychom se měli skutečně bát
Nemusíme si pod nimi hned představit proslulého Terminátora a jeho humanoidní alternativy, nebo zlomyslný systém HAL3000 z Vesmírné odyssey, „mechy“ z Hvězdných válek – robotická monstra ovládaná člověkem usazeným v jejich vnitřku, či vetřelecké ságy a další stroje z kultovních sci-fi filmů. Zlí roboti dneška mají v podstatě prozaickou podobu strážních mechanizovaných vozítek či bezpilotních dronů, jako Predátor apod. Na jejich vývoji intenzivně pracuje řada firem (např. Boston Dynamics, iRobot, HDT Robotics, Northrop Grumman či QinetiQ), výrobci robotů (jako Big Dog, Robotic Mule, Packbot, TALON apod.) i specializovaných agentur jako je třeba americká DARPA aj. Ta mj. pořádá i proslulé soutěže robotických vozidel a dalších zařízení.
První skutečně bojový robot TALON-EOD (Explosive Ordinance Disposal) koncipovaný k nasazení do bojových operací byl určen k likvidaci náloží, ale později byl dodatečně vyzbrojen a přejmenován na SWORD (Special Weapons Observation Reconnaissance Detection System), a již určen k boji. Poprvé se objevil v roce 2007 v Iráku.
Od té doby se počty ozbrojených robotických systémů rychle rozrůstají. Tyto stroje získávají s rozvojem technologií čím dál větší schopnosti, v nichž se jim člověk stěží může rovnat – přesnost, rychlost, a svým způsobem i „nesmrtelnost“. Poškozený prvek, či samotný stroj jako takový, který je součástí určitého systému, lze jednoduše nahradit, což u lidí samozřejmě nefunguje – rozsáhlejší zranění či zásah má zpravidla fatální následky a to znamená i definitivní konec.
Technologický vývoj předbíhá dobu, resp. pravidla, jimiž se společnost řídí, a moderní války už nabývají spíše podobu počítačových her, kdy na vybrané cíle vede palbu operátor joystickem a GPS naváděného bezpilotního letounu ze vzdáleného řídicího střediska někde na druhém konci světa. Úžasné a efektivní. Vlastní vojáci tak nejsou vystaveni ohrožení jako v přední linii, a navíc lze vše detailně zdokumentovat. Mimochodem nepříliš známou skutečností je, že na vývoji těchto programů pro americkou armádu se významně podílejí právě čeští programátoři.
V současné době jsou všechny ozbrojené roboty v bojovém nasazení (zatím) dálkově ovládané lidmi; jde o tzv. man-in-the-loop systémy, jejichž nedílnou součástí je člověk, který nese zodpovědnost za výběr cílů a rozhodnutí použít smrtící sílu. Ale to se má změnit. Role člověka ve smyčce se bude zmenšovat a nakonec může úplně zmizet, rozhodovat se budou automaty (dle některých preciznější, schopné rychlé detailní analýzy neovlivňované různými faktory a emocemi, a tudíž nestranné, což by teoreticky mělo zvýšit objektivitu rozhodování a také často požadovanou rychlost). Ale jsme na něco takového připraveni?
Představa vraždicího stroje, který bezmyšlenkovitě plní naprogramované úkoly, je samozřejmě většině lidí „proti srsti“. A když už došlo k prolomení dosavadního tabu, že roboti by v žádném případě neměli způsobit újmu člověku, jde o to, jak dostat jejich počínání pod lidskou kontrolu a úsilí prosadit zásadu, že rozhodování o tak zásadních otázkách, jako je střelba na určitý cíl, jímž může být i člověk, by nemělo v žádném případě být ponecháno pouze na strojích. Renomovaní vědci vyzvali proto už před několika lety mezinárodní společenství, aby zahájilo seriózní jednání o tom, jak regulovat a kontrolovat používání ozbrojených automatických systémů – prvním z významných kroků by mělo být založení Mezinárodního výboru pro kontrolu robotických zbraní (International Committee for Robot Arms Control - ICRAC) jako fórum pro takovouto agendu.

Roboti značení azbukou
Na robotické vojenské systémy se nyní zaměřuje intenzivně také Rusko, které v závěru loňského roku vyhlásilo komplexní program „Vytvoření pokročilé vojenské robotiky pro 2025". Na své prestižní vojenské akademii založilo speciální sekci zaměřenou na robotiku a inteligentní zbraňové systémy a chce svou armádu vybavit řadou automatických systémů. S jejich nasazováním se počítá v období 2017-2025 a na výzbroji a technice v ruské armádě se mají podílet až z 30 %! Vědeckovýzkumný Technologický institut Progress v Iževsku vyvíjí univerzální robotický bojový systém s označením Platform-M určený pro hlídkování a ostrahu, který může fungovat v automatickém nebo poloautomatickém režimu. Kromě opticko-elektronického a radiového vybavení je jedna z verzí osazena i kulometem Kalašnikov a granátomety. Robot byl loni poprvé otestován v součinnosti s vojáky a je údajně již v sériové výrobě. Do služby bude zařazen ale nejdříve za tři roky. K dalším podobným systémům ruské provenience patří např. obojživelný bojový robot Argo nebo nový Tajfun-M vyvinutý k ochraně raketových základen. Roboti a podmořské drony mají být i součástí výzbroje nové generace jaderných ponorek.

Strážci a bojovníci
V minulém vydání jste se mohli seznámit s robotem americké firmy K15, který byl už pokusně nasazen v Kalifornii do role automatického policisty (byť ještě hodně vzdáleného zažité představě Robocopa, s nímž budou díky stejnojmennému filmu zřejmě robotičtí strážci pořádku dlouho spojováni).
Vajíčkovitý stroj K15 ovšem není ještě ozbrojen jako jeho lidští kolegové (byť se výhledově počítá i s touto variantou), ale vybaven pouze systémy označovanými jako neletální, tzn. nesmrtící donucovací prostředky, jejichž cílem je pouze přimět člověka, aby vykonal něco podle pokynů robota, nebo naopak přestal se svou nezákonnou aktivitou.
Zatímco jeden z prvních ozbrojených automatů, jihokorejský robot určený ke střežení věznic a vojenských areálů, prolomil tabu dané základními zákony robotiky, zaměřené na bezpodmínečnou ochranu lidí. Vybaven byl automatickými střelnými zbraněmi spíše z obranných a zastrašovacích důvodů, ale nová generace ozbrojených robotů má střelbu na lidské cíle už jaksi přímo v popisu práce. Například ruský bojový robot postavený na robotické platformě nazvané Platforma-M – na fotografii ve verzi vybavené kulometem ráže 7,62 mm a granátomety RPG-26 – je už automatickým strojem, přímo koncipovaným a zkonstruovaným k zabíjení. Také americká armáda má ve svém arzenálu ozbrojené roboty – využívá je pro střežení vojenských objektů. Některé typy jsou vybaveny pouze dohledovými kamerami a jejich úkolem je v případě potřeby zalarmovat výjezd ozbrojené lidské zásahové služby, jiné modely mají ale ve výbavě i automatické zbraně, i když palbu by měly vést výhradně na pokyn operátora.
Příkladem moderního bojového robota je projekt Modular Advanced Armed Robotic System (MAARS), americké firmy Foster-Miller, určený pro „síťová bojiště“ budoucnosti. Ví, kde jsou „přátelé“ a komunikuje s nimi, takže i ostatní připojené vojáky vyjímá ze seznamu cílů a pro větší bezpečnost může být nakonfigurován tak, aby rozpoznal palebnou (bojovou) a nebojovou zónu.
 

Publikováno: 3. 3. 2015 | Počet zobrazení: 2332 549