První světová: nové zbraně i léky

Některé, jako třeba letadlo a ponorka nebyly úplnou novinkou, ale právě první světová válka z nich udělala výkonnou zbraň, která v průběhu následujících generací vyspěla do podoby, tvořící klíčové prvky moderních armád všech současných velmocí. Jiné, jako tank, plamenomet, či chemické zbraně, se objevily na frontách první světové války jako novinky, které však poté zásadní způsobem ovlivnily podobu moderních vojenských konfliktů.

Ponorka
Jako první hromadně nasadilo ponorky během první světové války Německo, které je používalo hlavně k narušování zásobovacích tras spojenců a boji proti britským lodím. Už 5. září 1914 německá ponorka U-21 potopila lehký britský křižník Pathfinder, což byla první válečná loď potopená ponorkou. Dne 22. září německá ponorka U-9 dokázala během několika minut potopit tři britské pancéřové křižníky (Abourkir, Hogue a Cressy). Za necelý měsíc byla poprvé německou ponorkou U-17 potopena anglická obchodní loď Glytra s nákladem šicích strojů a whisky. Tato událost dala v podstatě nový směr námořní válce a útoky ponorek na obchodní lodě se posléze staly běžnou záležitostí. Avšak právě německý způsobu vedení války na moři vyvolal odpor, zejména po potopení cestovního parníku Lusitania 7. května 1915, kdy ponorka U-20 pod velením kapitána Schwiegera bez předchozího varování torpédovala loď obsazenou 1916 cestujícími, z nichž 1152 zahynulo.

Pro zajímavost: není příliš známou skutečností, že podstatnou část velitelů rakousko-uherské ponorkové flotily tvořili čeští důstojníci, a mnozí z nich jako např. Josef Holub dosáhli pozoruhodných úspěchů jako skutečná ponorková esa. Osudu českých vojáků v c. a k. námořnictvu je věnována i speciální tematická výstava „Naše moře…Rakousko-uherské válečné námořnictvo” v NTM v Praze. NTM v Brně zase připravilo výstavu „Technika v míru, technika ve válce”.

Kromě ponorek s atomovým pohonem, schopných nezávisle operovat na moři i po celé měsíce, představují nejmodernější typ tohoto plavidla ponorky využívající technologii AIP, což je zkratka označující na vzduchu nezávislý pohon (Air Independent Propulsion). Tato technologie, využívající spalování nafty, vodíku apod. a čistého kyslíku v oddělených spalovacích komorách, byla poprvé nasazena na přelomu 80 a 90. let 20. století. Umožňuje nejaderným ponorkám s diesel-elektrickým pohonem provoz bez vynoření až kolem jednoho měsíce. Další možnosti AIP nabízejí vodíkové palivové články používající protonové výměny membrány. Oproti klasickému pohonu je výhodou i velmi tichý chod bez odpadního tepla, což ztěžuje detekci ponorky. 

Tank
Je původním vynálezem z doby první světové války. Vůbec poprvé tuto novou zbraň nasadila na frontě, na podzim roku 1916, britská armáda proti němcům. A i když šlo o poměrně neohrabané těžkopádné stroje, pohybující se nízkou rychlostí, způsobily první tanky s označením Mark I, jenž se vynořily z mlhy před německými zákopy mezi vojáky skutečnou paniku. S podporou pěchoty se jim podařilo prorazit do té doby statickou frontu vleklé zákopové války. To samozřejmě inspirovalo i protivníka a na frontě se tak už zanedlouho střetávaly britské tanky s německými a nadějnou zbraň si pořídila i francouzská armáda. Představovalo to i střet různých koncepcí - pohyblivost a rychlost vs. vysoká odolnost a palebná síla, na níž stavěli hlavně němečtí konstruktéři. Své tanky Mark pojali spíše jako pojízdné pevnosti - Mark I měl pancíř silný 10 mm, což stačilo na ochranu proti pěchotním zbraním, typ A7V měl čelní pancíř až 30 mm, což jej dokázalo chránit i proti dělostřeleckým střepinám. Z problémů, které první tanky měly, a poznatků, jež přineslo jejich bojové nasazení, pak vycházeli i konstruktéři při vývoji moderních tanků, které se uplatnily v následující světové válce. Díky Hitlerově blitzkriegu v podstatě znamenaly konec klasické kavalerie a nástup moderní mobilní obrněné techniky, jak ji známe dnes.

Moderní tanky: americký M-1 Abrams či izraelský Merkava Mk4 představují nejmodernější generaci nástupců prvních tanků. Vysoký výkon, rychlost, silné pancéřování, kompozitní pancíř a další prvky pasivní i aktivní protibalistické ochrany, včetně mohutné výzbroje i přehledu o okolí a vyspělých komunikačních systémů, charakterizují současnou špičku v tomto druhu vojenské techniky.

Automatické zbraně - kulomet
Výraz „mašinkvér” (z něm. Maschinegewehr, tzn. strojní puška), který znají všichni čtenáři Osudů dobrého vojáka Švejka, charakterizuje nástup zbraní zcela nové generace umožňující vícerannou kontinuální střelbu. Více či méně úspěšné pokusy o jejich vytvoření jsou sice už staršího data (Gatling gun apod. pomineme-li starověké antické či čínské a korejské samostřílné systémy), ale až provedení kulometu patentovaného např. Maximem či Vickersem učinilo z automatické zbraně revoluční stroje na smrt moderního věku.
Kulomet, který si dal roku 1884 patentovat Hiram Maxim, byl kvůli své hmotnosti a potřebě obslužného týmu (3 až 4 mužů) používán hlavně jako stacionární zbraň v zákopech a pevnostech při jejich obraně. Ovšem na rozdíl od předchozích systémů, které k pokračování střelby vyžadovaly určité činnosti (např. točení klikou), byl Hiramův vynález vybaven systémem využívajícím k natažení mechanismu pro vypálení další rány plynů, vznikajících při výstřelu. Šlo o princip, který využívají i dnešní moderní automatické zbraně. Už během války vznikaly lehčí modely kulometů, což umožnilo jejich přenosnost a použití jako pěchotní zbraně. Vylepšené a spolehlivější automatické zbraně se také rychle staly součástí výzbroje obrněných vozidel, kde nevadila jejich větší hmotnost, problematická u pěchoty, ale naopak se mohla uplatnit jejich ničivá palebná síla.

Moderní nástupci a pokračovatelé: Kulomety zůstaly neustále vylepšovanou klasickou výzbrojí, ale vedly i k vývoji osobních pěchotních automatických zbraní, jež jsou dnes základem výzbroje všech armád, a nejen jich, jak ukazuje příklad legendární americké M16 nebo nejrozšířenější automatické pušky na světě Kalašnikov AK 47, kterou používá celý svět od regulérních jednotek až po somálské piráty.

Plamenomet
Autorství této drastické zbraně v moderní podobě je připisováno Německu, ale jeho historie je jako obvykle starší. Německý vynález z roku 1901 (kdy inženýr Richard Fiedler nabídl svůj první přenosný Flammenwerfer německým ozbrojeným silám) je v podstatě modernizovanou obdobou legendárního řeckého ohně, neuhasitelného zápalného prostředku, který byl postrachem starověkých a středověkých bitev. Své renesance se dočkal právě v první světové válce, kde byl úspěšně prakticky nasazován všemi válčícími stranami zejména v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám obtížně zasažitelných palbou.
Z nádrže je vystřelována zápalná kapalina tlakem inertního plynu až na vzdálenost desítek metrů v podobě krátkých či několikasekundových zášlehů. K prvnímu bojovému použití plamenometů ve velkém, jako specializované zbraně došlo 25. září 1914 při útoku na pevnost Camp de Romains, v zákopech byly masově použity v roce 1915 u Verdunu. Němci vytvořili v roce 1915 speciální Flammenwerfer Abteilung (plamenometný oddíl), jehož velitelem byl major Herman Reddemann - v civilu šéf hasičského sboru z Lipska. Vysoká účinnost vynesla této zbrani obdiv armádních stratégů, ale kvůli drastickým účinkům i nenávist vojáků - obsluha plamenometů rozhodně nemohla počítat s tím, že by přežila zbytek války jako zajatci.

Plyn, chemické zbraně
V rozporu s obecným povědomím, že „vynálezci“ chemické války byli Němci je fakt, že vůbec první nasazení plynu jako bojového prostředku mají na svědomí Francouzi, kteří už během prvního dne války použili několik chloracetonových plynových granátů. Nicméně první masový plynový útok na západní frontě provedli skutečně až Němci - u Nouve Chapelle v říjnu 1914, a na konci ledna 1915 pak následoval další plynový útok i na východní frontě. Ovšem v těchto případech šlo hlavně o nesmrtící, většinou slzný plyn. Tím, co odstartovalo skutečnou chemickou válku, bylo nasazení plynu jako zbraně v dubnu 1915 u Ypres, kde byl použit jedovatý chlor. Britové použili chlor poprvé v srpnu 1915 u Loos, ale právě tady se projevil hlavní problém používání plynu vypouštěného z lahví - při změně směru větru mohl plyn poškodit stranu, která ho použila. Proto se začaly používat dělostřelecké plynové granáty.
Jednou z nejzákeřnějších bojových látek první světové války se stal tzv. hořčičný plyn - yperit (název získal podle místa, kde byl poprvé použit - u flanderského města Ypres), který nebyl vidět ani cítit. Na zasaženém místě se držel dlouhou dobu, což znemožňovalo vítězům takto dobyté pozice obsadit. Téměř 130 000 t bojových plynů použitých během 1. světové války všemi hlavními mocnostmi (většina z nich německou armádou) má na svědomí desítky tisíc mrtvých a zmrzačených - statistiky uvádějí 1 297 000 lidí postižených plynovými útoky, z čehož 91 200 zasažených zemřelo.

Právě tragické zkušenosti z první světové války jsou důvodem, že součástí výstroje všech moderních vojáků je (ačkoli jsou chemické zbraně už mezinárodně zakázány) dodnes i plynová maska.

Letadlová loď
Ano, i tento stěžejní prvek současných armád má své kořeny v první světové. Jako první loď tohoto typu začal během tohoto válečného konfliktu sloužit přestavěný britský křižník HMS Furious. Na přídi lodi byla zřízena 49 m dlouhá dráha na níž se 2. srpna 1917 uskutečnilo historicky první přistání letounu na plující lodi - provedl ho major Edwin Harris Dunning se svým strojem Sopwith Pup. Po další přestavbě, která byla dokončena v březnu 1918, získala Furious přistávací plošinu na zádi. Dne 18. července 1918 byl z Furious proveden letecký útok na základnu Zeppelinů v Tondernu. Skutečným přelomem a rozhodující etapou, která odstartovala éru letadlových lodí, byla však až druhá světová válka a léta po ní.

Kamufláž
Němci také přišli na to, že jejich klasická feldgrau - polní šeď, není univerzálním řešením za všech okolností, a jako maskování daleko lépe funguje nepravidelný vzor poskládaný z různých barev, který opticky rozbije obrysy. Ne letadlech se tak objevily nátěry tvořené různobarevnými 6úhleníky - zárodek moderních kamufláží, které využívají stejný princip, jež později převzaly moderní armády a dovedly jej až k dokonalosti.
Zbrojovka BAE Systems např. zkouší pro tanky a obrněná vozidla speciální kamufláž z osvědčených 6úhelníkových ploch, na které se promítá obraz prostředí, v němž stroje právě jsou. Stroje tak dokonale splynou se svým okolím a jsou skutečně prakticky neviditelné, a to díky speciálním technologiím i pro infračervené systémy.

Letadla
Ze zprvu neohrabaných a křehkých strojů se během čtyř válečných let staly výkonné stroje na zabíjení. Letadla zprvu nebyla ozbrojená a používala se jako novinka hlavně k průzkumným účelům, ale později si piloti začali brát sebou do vzduchu zbraně a snažili se napadat letouny protivníka, byť poměrně primitivními způsoby - obvykle pistolemi, puškami, ale i různými těžkými předměty, nebo ručními granáty, které shazovali na nepřátelské pozice. Od podzimu 1914 se na frontě objevují letadla s kulomety vzadu, ovládanými druhým členem posádky. A posléze i stále rychlejší stroje s pevně umístěným kulometem, který mohl ovládat rovnou pilot - většinou nad horním křídlem, nebo vpředu (u letadel s tlačnou vrtulí jako De Havilland DH9). Rozmach stíhacích letounů nastal hlavně v posledních letech války v době, kdy se podařilo vyřešit některé hlavní technické problémy střelby - k zásadním vynálezům patřila synchronizace kulometů pro střelbu okruhem vrtule namísto do té doby používaných odražečů, nebo umístění zbraní tak, aby dráha střel procházela mimo okruh vrtule. To umožnilo přesnější vedení střelby v ose letounu. K nejproslulejším strojům té doby patřily britské Sopwithy Pup a Camel, SE-5, francouzský Spad VII a německé letouny Fokker DR-1 (který proslavil „Rudý baron” von Richthofen), Fokker D5 a Albatros.
Kromě stíhacích letounů určených k ničení vzdušných sil protivníka se rychle objevily i bombardéry, schopné zasahovat a ničit pozemní cíle ve velkém rozsahu, což znamenalo předzvěst moderních vojenských konfliktů. Letecké bombardování přineslo do války naprosto nový prvek - možnost napadat strategické cíle jako továrny, mosty, železnice apod. v týlu protivníka, které byly do té doby v zázemí v bezpečí.
Kromě německých strojů Gotha a čtyřmotorového Riesenflugzeug to byli hlavně Rusové, kdo experimentovali s obřími dálkovými bombardéry: už koncem roku 1914 vznikla v carském Rusku „Eskadra vzdušných korábů”, což byla první speciální letecká jednotka těžkých bombardérů. Jejich konstruktérem byl Igor Ivanovič Sikorskij, který vytvořil na tehdejší dobu obří čtyřmotorový stroj Ilja Muromec s rozpětím křídel 32 m a s téměř 100kilometrovou rychlostí. Úspěšně byl vyzkoušen dokonce i v hydroplánové verzi - do té doby vůbec největší hydroplán, jaký kdy byl postaven.

Moderní letadla: na rozdíl od různorodých konstrukčních řešení z průkopnických dob ozbrojených aviatiků jsou soudobé stroje víceméně shodné, optimalizované díky počítačové konstrukci a simulacím pro maximální aerodynamiku a přesahující několikrát rychlost zvuku. Hlavní zbraní už nejsou střelné zbraně (kulomety a kanony) a přesná muška, ale vyspělé raketové systémy, které ve spolupráci s radary a pokročilou avionikou umožňují útočit na cíle vzdálené i mnoho kilometrů, jenž pilot nemusí ani fyzicky vidět.

Nasazení nových zbraní charakterizuje i případ první ponorky zničené letadlem na moři 15. září 1916. Dva rakouské „létající" čluny Lohner, pilotované fregatním poručíkem Walterem Zeleznym s pozorovatelem von Klimburg, a poručíkem Dimitri Konjovicem s pozorovatelem kadetem Severou, zaútočily na francouzskou ponorku Q-70 Foucault. Hydroplány shodily na ponorku hlubinné nálože, které ji poškodily, ponorka se dokázala ještě dostat na hladinu, ale tam ji hydroplány opět bombardovaly, takže kapitán se rozhodl s posádkou vzdát, ponorku opustit a potopit. Rakouské stroje přistály poblíž a pomáhaly posádce ponorky se udržet na trupu a na plovácích na hladině do té doby, než je vzal na palubu přivolaný rakouský torpédový člun.

Lékařství a medicína, radiotechnika
Při ošetřování a léčbě nejrůznějších zranění získali významné poznatky i lékaři, zejména chirurgové, kteří operoval v často zoufalých podmínkách oběti válečných útrap, což se projevilo v rozvoji moderní chirurgie. Na poznatky získané za lékařské praxe 1. světové války při zkoumání antiseptických prostředků navázal i Alexandr Fleming, který se později proslavil vynálezem penicilínu. Tato antibiotika pomohla v další válce i po ní zachraňovat lidské životy.
Za 1. světové války se mj. zjistilo, že maso uložené ve skladech po střelné bavlně a střelivu se kazí míň. Mohl za to sanytr a guamo, které byly součástí těchto výbušnin a vykazovaly konzervační účinky. Brzy pak byly tyto suroviny nahrazeny dusitanovou solí, která udržela jídlo konzervované. Této technologie se začalo průmyslově využívat při skladování a uchovávání potravin pro jejich konzervaci.
Vojenské potřeby přispěly i k pokroku výzkumů v radiotechnice. Marconiho bezdrátová telegrafie se začala používat při námořní komunikaci už v předválečných letech. Roku 1914 americký fyzik Irving Langmuir zdokonalil elektronku pomocí vysokého vakua a přidáním druhé mřížky, v roce 1915 zkonstruoval německý inženýr Walter Schottky stíněné elektronky a americký výzkumník Lee de Forest první elektronkový vysílač - tyto a jiné novinky pomohly uskutečnit radiový přenos mluvené řeči mezi Paříží a Washingtonem na vzdálenost více než 9000 km.
 

Publikováno: 25. 8. 2014 | Počet zobrazení: 36940 1066